Scéna.cz 

Portugálie a Loupežníci vedou

Po vlastech českých se jako již tradičně v tomto čase nashromáždilo nejvíce premiérových titulů. Doslova a do písmene můžeme hovořit o prosincové premiérové žni. Jaké plody z této horečky vzešly?
V oblasti hudebního divadla mohli pražští diváci vychutnávat dlouho očekávané uvedení komparativních titulů Dona Giovanniho ve Státní opeře a Čertovy stěny v Národním divadle. Z činoherního divadla jsme zaznamenali Limonádového Joa v Divadle ABC, Deset malých černoušků Divadla Komedie, Loupežníky v podání Pražského komorního divadla a Portugálii v Činoherním klubu.

Nejhorší zážitek a opravdové drama pro odborníky představovala adaptace Limonádový Joe v režii Milana Schejbala. V pestré šlamastice pranic, kde se nedělo pra nic, vynikl pouze samotný Joe v podání Zdeňka Hrušky. Proslýchá se ovšem, že dva týdny před premiérou odešla z projektu Květa Fialová. Tím došlo k narušení koncepce, kdy měla spolu s Karlem Fialou vzpomínat a vyprávět vnoučatům, jak to tenkrát bylo s Tornádo Lou a Joem. Dle našeho se měla premiéra raději odvolat. Dovolím si ocitovat moji sousedku, která viděla generálku: „Bylo to pěkný a zajímavý, dobře jsem se bavila.“
Pražské komorní divadlo, jehož vůdčí osobností je Dušan David Pařízek, a které je známé svým „kukaččím“ hostováním po pražských scénách (neboť samo své stálé divadlo nemá), uvedlo premiéru Schillerových Loupežníků. Dějištěm velmi řízného a aktuálního manifestu proti zotročení lidské vůle a duše se stalo divadlo PONEC. Celé pojetí obohacuje české divadlo řízným přístupem v režii i hereckých výkonech. Byť text z konce 18. století i přesto dokáže prát do současnosti obrovskou energií. Jen tak dál, hra je opravdu „mediální“.
Před Loupežníky jsme si odskočili do Laterny Magiky, kde se poprvé veřejnosti představil nový projekt tří choreografů jiřího Bubeníčka, Václava Kuneše a Petra Zusky, uváděný pod souhrnným názvem Graffiti. Choreografie nápadité, včetně využití nového patentu Josefa Svobody, filmové projekce do „vzduchu“.
Premiérový kolotoč pro nás vrcholil Portugálií v Činoherním klubu, kde se pod režijním vedením Ivo Krobota mimo jiné představili Veronika Žilková a Pavel Kikinčuk, Ondřej Sokol a Anna Bendová. Ku cti patří účast samotného autora Zoltána Egressyho. Činoherák dokázal v předvánoční čas divadelně pohladit typickou českou poetikou z maďarské hospůdky. Detaily hrály s naprostou samozřejmostí. Například když Marek Taclík (Farář) vedl monolog o smyslu života a k tomu nechal na talíř dopadat fazolovou polívku. Onen crkot coby předvoj zvonění ohlašoval příchod magických svátků. Díky.