Štefan Margita: Na konci vás musí lidé začít milovat
autor: Lucie Robinson
zvětšit obrázekSedí v křesle na chladné, geometricky přesné scéně opery ZLATO RÝNA v Národním divadle. V bílém kostýmu: široké, rozevláté kalhoty, frakové sako vpředu zkrácené, vzadu splývá až k zemi; pod ním černé tričko. Napomádovaná černá paruka, obličej v bílé tělce, oči i ústa ostře vykreslené. Štefan Margita coby Loge – outsider mezi bohy, pozorovatel i hráč. Otevírá láhev šampaňského. Nalévá si. V ruce sklenka šampaňského. Dívá se do hlediště. A ví, že to končí.
A možná právě v té chvíli se vrací o čtyřicet let zpátky. Do roku 1986, kdy do Národního divadla nastoupil jako mladý tenorista.
Naše setkání mimo jeviště není první. Rozhovor plyne přirozeně, místy až překvapivě otevřeně. Štefan Margita reaguje pohotově, někdy s rozmyslem, jindy okamžitě – a nebojí se jít do hloubky. Nejen když mluví o roli Logeho a zkušenostech s Wagnerem na světových scénách, ale i ve chvílích, kdy se rozhovor dotkne Hany Zagorové a připravovaného koncertu Andělé strážní.
Mluvíme o práci, o hlasu i o paměti. O tom, co znamená sdělit příběh v několika minutách šansonu a co v několika hodinách opery. A také o tom, zda je účinkování v jeho věku spíše otázkou odvahy, nebo svobody – a jakou roli v tom všem hrají dnešní technologie.
Když v roce 1986 nastoupil do Národního divadla, byl jsem na vojně. Dnes, o čtyřicet let později, sedíme naproti sobě a mluvíme o jeho poslední nové inscenaci – a o rozhodnutí, co ještě ano a co už ne.
Nasazení opery ZLATO RÝNA bylo výsledkem kompromisu. Někdy svou roli sehraje osud – a tady to tak bylo. Kdybychom to s vedením divadla plánovali, nejspíš by k tomu nedošlo. Nakonec se to stalo. V roce 1986 nastoupím do angažmá v Národním divadle a o čtyřicet let později tu vytvořím svou poslední novou inscenaci. Hodně pomohl generální ředitel Jan Burian a umělecký šéf opery Per Boye Hansen. Uvažovalo se o jiném titulu, dokonce i o realizaci celého Ringu. Nakonec to bude jen ZLATO RÝNA.
Pro mě je to výhra. Loge se v dalších částech neobjevuje. Pro diváky je to velká škoda. ZLATO RÝNA je nejkratší, ostatní díly kladou na publikum nároky velkého soustředění. Možná se to jednou podaří realizovat celé – ale to už bude za desítky let.
… podvodník.
To vymyslela režisérka Sláva Daubnerová výtečně. Už na první zkoušce bylo v plánu, že budu stylizovaný do Jokera. Pro mě to bylo hlavně o tom, aby vzniklo něco nového. Dělal jsem spoustu produkcí, ale tahle byla opravdu silná. Spolupráce byla úžasná a mám ji rád. Zažil jsem Amsterdam, Houston, San Francisco a další. V Houstonu jsem dvě hodiny jezdil na segwayi. Těžká produkce byla v New Yorku, kde mě pověsili na lano. Nejhezčí byla v San Franciscu. Loge je postava, kterou musíte rozehrát.
Ty nejlepší nápady ze všech produkcí se snažíte použít. Pak posloucháte režiséra, to je velmi důležité. A snažíte se nabídnout něco nového. V Praze jsem pracoval se samými mladými lidmi, na prahu sedmdesátky. Hanka (manželka Hana Zagorová – pozn. red.) mi vždy říkala, že čím je člověk starší, tím víc se má obklopovat mladými lidmi. A to je svatá pravda. Dodávali mi hodně energie. To není jen tak, že přijdete v deset do divadla a v šest odcházíte. Únava několikrát nastoupila. Když vidíte, že kolegové o třicet let mladší jsou na tom stejně, pak to něco znamená. Pokud tomu tak není, nepracujete naplno. Na zkouškách se postupně dostáváte do role, vytváříte oblouk, gesta, souhru s kolegy…
Velmi důležitá je role dirigenta – Roberta Jindry. Byla to krásná spolupráce. Orchestr vypracoval úžasně. Děkuji mu, že se do Národního divadla vrátil.
Radost. Boj už ne. Ale nepovolit. Reprízy jsou často těžší než premiéra – zmizí napětí a věci se začnou rozpadat. O to víc je potřeba disciplína. Člověk vstane nebo se vrátí velice unavený, a právě tehdy nesmí polevit.
Obojí. Bez výkonu nemůžete nic předat. Ale čím je člověk starší, tím víc vnímá, že energie musí jít dál. Mladší generace vám ji zároveň vrací.
V podstatě nic. Pořád pracujete naplno. Jen víc přemýšlíte, kde ubrat síly. A víc si uvědomujete hranice. Když mě bylo šedesát, Hance bylo sedmdesát - měl jsem tu samou otázku. “Je to trochu jiné…,” odpovídala.
Doktor Pavel Eckstein byl pro mě zásadní. Do hloubky rozuměl opeře. Po premiéře Vojny a míru v Paříži v roce 2000 vběhl do šatny a vykřikl: „Štefane, opera žije!“ Byl šťastný a tehdy mi nabídl Logeho.
Spolupracoval jsem s výjimečnými dirigenty. Semjon Byčkov byl úžasný, stejně jako Claudio Abbado. Každý vám dá něco jiného. Někdo vás vede přesně, jiný vás nechá jít vlastní cestou. Pamatuji si, jak dirigent Jiří Kout jen zvedl ruce, kývl hlavou: „Tak a teď si dělej, co chceš…“ A byl geniální.
…v roce 1986 tu byly hvězdy – Libuše Márová, Dana Šounová, Pavel Horáček, Zorka Jeníčková. Po premiéře Zlata Rýna se mi jich pár ozvalo. A to určitě potěší.
Určitě. Bez těch lidí by ta cesta vypadala jinak. Dnes už vím, že nové produkce dělat nebudu, jen koncerty. Ještě udělám reprízy Zlata Rýna, to jsem slíbil. Určitě Brno – Z mrtvého domu. Když to nepůjde, tak konec.
Svoboda (potvrdil naprosto bez zaváhání - pozn. red.). Chtěl jsem udělat rozloučení s operou, ale uvědomil jsem si, že bych se měl zaměřit i na ty, co na operu nejdou. O2 Aréna to uzavírá. Moc děkuji lidem, že přijdou. Před časem jsme oznámili, že tam bude hologram Hany Zagorové. Všichni, včetně mě, očekáváme, co se odehraje. Režisér Filip Renč to vymyslel nádherně, ale to se dozví diváci až v O2 Areně.
Kromě zmíněného hologramu, se mnou vystoupí ti všichni, které mám rád, umí zpívat a už jsme spolupracovali. Všichni jsou báječní.
Hanka bude zpívat skladbu Já nemám strach od Marka Ztraceného. Potom přijde náš duet Andělé strážní od Radůzy. V určité chvíli bychom se měli s Hankou na sebe podívat. Trochu se toho bojím. Nikdy nevíte, co udělají emoce. Podle lidí v zákulisí Hanku v podstatě neuvidím. Budu se muset naučit být s ní při vystoupení v kontaktu.
Rozhodně bych nechtěl, aby někdo pomocí AI vytvářel její hlas. Aby vznikaly nové písně, jako by je zpívala Hana Zagorová. To ne. Třicet let jsem viděl, jak si pohrává s každým slovem. Co dělala ve studiu. Jak promýšlela interpretaci do detailu. Takový návrh už jsem dostal, ale byl jsem proti.
… jedete v autě, pustíte si její písničku a víte, že je to ona. Stejně jako Gott, Pavarotti nebo Domingo.
Operní role vás chrání. V šansonu najednou stojíte sám za sebe, bez masky, často velmi blízko publiku. Je to podle vás větší odvaha než opera?
Šanson je o velkém uvolnění. Nesmíte zpívat operně. Krotíte hlas. Čím víc při šansonu pracujete se slovem, tím je to působivější – ale musí to mít smysl. Pak stačí zazpívat jen motiv, nebo jeho část.
Šansony jsem vždycky miloval. A zase se vrátím k Hance: „Víš, že to nemůžeš dělat operním hlasem, pokud chceš nahrát desku…“ To mi kladla na srdce. Než jsem šel do studia, piloval jsem to doma. Nahrával jsem se, zkoušel.
Když vám pak ve studiu dají sluchátka a začnete zpívat, najednou děláte úplně něco jiného než operu. Nemyslíte tolik na techniku, jdete víc po smyslu. A to jsou okamžiky, které v opeře nezažijete.
Oba (bez rozmyšlení). Hlas je důležitý k příběhu. Kdybych měl jen příběh a šel na jeviště a něco tam šeptal, nefungovalo by to. Ta role by byla ztracená. Jak mi kdysi řekl rakouský tenorista Heinz Zednik: “Musíš být jako Loge takový podvodník, aby tě na konci lidé začali milovat.”
📘 ww.stefanmargita.com
Časopis 19 - rubriky
reklama
Časopis 19 - sekce
DIVADLO
Kašparův velký výlet 2026 začal pod třešní
V sobotu 25. dubna 2026 ožila zahrada v Kochánkách poezií dávných věků – o lásce, přátelství i samotě. D celý článek
HUDBA
NO NAME a Tereza Mašková zpívají o přátelství
Skupina NO NAME představuje nový duet s Terezou Maškovou s názvem Nepočítej léta, počítej přátele. Novinka při celý článek
LITERATURA/UMĚNÍ
Anthony Hopkins v roli sira Nicholase Wintona
Jeden život
Anthony Hopkins v roli sira Nicholase Wintona, obyčejného muže, který v předvečer druhé světové celý článek
© Copyright 1998 - 2026 Scena.cz, z.ú. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu Scena.cz, z.ú. zakázáno