Letní Shakesperovské slavnosti uvádí v nastudování Jakuba Krofty inscenaci MACBETH. V hlavních rolích manželů Macbethových hrají Marek Němec a Lenka Krobotová.
Titul poprvé v rámci LSS nastudoval v roce 1998 režisér Boris Rösner s Michalem Dlouhým (Macbeth) a Taťjanou Medveckou (Lady Macbeth). Inscenace Macbeth patří k nejkratším tragédiím z pera Williama Shakespeara. Překladatel Martin Hilský zdůraznil v úvodním proslovu, že předlohou je skutečný král Macbeth, který ovšem nebyl tak zákeřný a podlý, ba naopak. Zrod zla až po dokonání skutečných činů je podmíněný věštbou tří čarodějnic. Slušný člověk se postupně proměňuje ve vraha, který jde nekompromisně za cenu smrti za svým cílem dosáhnout absolutní moci. Jeho cesta je sice zbrocená krví, ale zároveň první vraždou Duncana, skotského krále, zničí v sobě klid na spánek. A nespavost je krutý trest, který ho semílá až na dno jeho duše.

Režisér Jakub Krofta předává divákovy srozumitelnou formou všechny šifry dané inscenace. Používá k tomu divadelně poutavé a zábavné prostředky. Text inscenuje v jednoduché přímočarosti, bez jakýchkoliv vnějších zásahů s cílem aktualizovat. Motor zla a jeho destrukční účinky jsou stejné jako před tři sta i více lety. Svědomí, výčitky, a nakonec spravedlivý trest, kdy se zlo v dobré obrátí, funguje archetypálně stále stejně. Na jevišti nechybí mikrofon, tu a tam si některá z postav zapálí cigaretu, to jsou jediné prvky současnosti. Střídmé a přesně umístěné a použíté. Každý má v sobě svou sopku zla, která se kdykoliv může probudit. Motivy jsou jednoduché a individuální. Není divu, zlo nás neustále obklopuje, veškeré zpravodajské relace jsou právě na neštěstí, násilí a smrti druhých vystavěné.

Celé inscenaci pomáhá strohá scéna Jany Bačové Kroftové - všechny objekty, včetně trůnu, jsou zahalené do temných barev moře. A to je právě hybatelem všeho, nikdy nevíme, kam nás vlny zanesou, zda za štěstím nebo neštěstím. Výraznou změnou je v závěru inscenace prosvícení scény strukturou kořenů zla. Kostýmy Zuzany Štefunkové Rusínové jsou přesné a výstižné. Král Duncan v bílém. Macbethovi v černém.
Na místě je i dobře zvolené herecké obsazení. Marek Němec coby Macbeth přichází na scénu coby bezstarostný mladý muž. Banquo (Tomáš Měcháček) spolu s ním hýří bezstarostností, představují dlouholeté kamarády, zrovna vyhráli bitvu a jsou patřičně ojínění. Zavraždit krále Duncana? V žádném případě, stále mají v sobě lidskost a hlavně slušnost.
Doslova skvostem celé inscenace jsou vědmy, čarodějnice, strigy, jak chcete. Dostávají celou inscenaci do rytmu nejen hudbou (autor Vratislav Šrámek), ale i scénickými zvuky a ruchy, deklamací, hereckým projevem. Nekompromisní našeptávači, dokáží člověka doslova uhlodat a nepotřebují k tomu žádný úpis krví. Představují přesně hlasy moderní doby - internetu, fejků, médií.. Bizarní kapela se vyžívá ve strastech a nástrahách. Zvukově je zde vynikající violoncello (Anna Bubníková), saxofon (Eliška Hurábová) a bicí (Markéta Ptáčníková). Kukaň zahalená do igelitu umožňuje jejich náhlé zjevení, ale i zmizení. Trefná podoba mediální současnosti.

Lenka Krobotová coby Lady Macbeth představuje dnešní svět žen. Pokud chtějí obstát, zajistit obživu rodině, musí být tvrdé, ale zároveň něžné. Moderní je mít dítě bez otce, pak je jejich tvrdost na místě, musí ho nahradit. Synové - budoucí mamánci, přebírají vzor, kdy vše rozhoduje žena. Smutné je, že si v tomto světě ženy svými syny muže nahrazují, řeší s nimi problémy dospělý. S Macbathem jsou velmi sehraný pár, v dobrém i zlém.
Celý svět kolem Macbetha je velmi bizarní. Krofta ho má promyšlený do všech detailů. Král Duncan (David Matásek) výborně zahraný samolibý až dementní stařec. Sám dává vlastně najevo signály, že už by měl být vystřídaný. Nedokáže odejít se slávou sám a včas. Odchází stejně, ale zatracený, byť násilnou smrtí. Opět odvěká paralela.
Filip Kaňkovský představuje Malcolma, syna Duncana, v pravém opaku otce. Není krutý, nelidský, ale naopak, bojí se odpovědnosti, je to slaboch, utíká z boje. Kaňkovský ho opět představuje ve všech jemnostech, dokáže mu vtisknout tvář někoho, kdo chce přežít, ale v utajení, stranou, bez použití násilí.
Postava Sluhy (Vojtěch Vondráček) je outsiderem doslova i do písmene. Vondráček mu vtiskuje prostřednictvím vynikajících hereckých i pohybových etud amorfní podobu. Je to jakási améba, proleze buňkami každého, dokáže nakazit, přežít, ale i pobavit.
Inscenace Macbeth nabízí divákovi precizní práci s textem. Podle Hilského se text v této tragédii stává další jevištní postavou. Celé zpracování vychází z kompaktnosti a hlavně citlivého přístupu k autorovi i divákovi. Zlo sice plodí další zlo, ale také se samo ničí.

www.shakespeare.cz