Sedíme v zasedací místnosti Herecké asociace obklopeni zvukem kanga z nedaleké stavby, což je velmi nepříjemné. Režisér, tvůrce, moderátor a herec Ondřej Kepka se podobně jako já obtížně soustředí. Přesto je symbolika výstavby nového v případě Herecké asociace na místě. Vedle významného výročí – čtvrtstoletí udílení Cen Františka Filipovského za dabing - nastávají velké změny v systému a čase udílení Cen Thálie. Připomeňme, že 1. kulturní portál Scena.cz vznikl 27. března 1999 ve 20:10 h právě v době udílení zmíněných cen. Letos se udílení Cen Thalie přesunulo do podzimního období. Budování pomyslné stavby pokračuje v podobě řešení problémů: honorování za dabing, za natáčecí dny, reprízné a mnoho dalších.

Ondřej Kepka říká, že rozhodně nechce být úředníkem, neboť právě nyní má jako umělec co říct. Nicméně, funkci prezidenta HA bude jako dosud zastávat naplno. V posledních letech se výrazně podílí na propagaci Karla Čapka, dlouhodobě spolupracuje s Českým rozhlasem, kde jsme se s ním po moderování Nočního mikrofóra mohli setkat v nedělním Dobrém jitru. A tak otázek týkajících se jeho rozmanité práce je mnoho… Nehrozí mu určité zaškatulkování ze strany producentů? Jaké má cíle coby prezident Herecké asociace? Nakolik se změnila filmová režie v souvislosti s razantní proměnou filmových technologií? Vezměme to po pořádku, od úředničiny po uměleckou tvorbu…

Na konci září loňského roku jste oslavil padesátiny, to znamená, že už máte leccos za sebou… Dnes jste nejen tvůrcem, ale také prezidentem Herecké asociace. V jakém období se dnes nacházíte?
V osobním životě není zrovna nejveselejší. Opustily mně dvě osobnosti, které formovaly můj život – umělecký i osobní – strýc Jaroslav a moje máma. Ale jak říká jedno přísloví: Mohlo by to být ale ještě horší. Prostě je to takový test… A v profesním měřítku? Myslím, že Herecká asociace se za ta léta propracovala k velkému respektu.

Zavděčit se nelze všem…
Mnozí kolegové mají výhrady vůči jejímu fungování, chápu je, ale mnozí neřeknou, co přesně je špatně. Nenavrhnou, jak by to mělo být jinak, lépe. Mrzí mě, že nám chybí obyčejná sounáležitost. Hovořím zejména o střední a mladší generaci. Co z toho budu mít?, zazní na prvém místě. Podle mého je to základní nepochopení zmíněné sounáležitosti. Do popředí by se měl dostat přirozený stavovský pocit, určitě ne povinnost. Já osobně jsem se také strašně nerad sdružoval, potkal mě povinný Pionýr, Jiskřičky a Svaz mládeže. Měl jsem ale štěstí, že to vše bylo převážně formální.

Když se podíváme do Ameriky, tam si herci v oblasti sdružování stojí úplně jinak.
Moc mě mrzí, že si z Ameriky bereme jen něco, a někdy zrovna ne to nejlepší. Zrovna odbory herců a umělců tam funguje dokonale, ale to jsme nepřevzali. Být v Americe v herecké organizaci je doslova prestižní záležitost.

Mají tam povinné členství?
Nemají povinnost stanovenou zákonem, ale na základě domluvy. Přijde třeba pan Redford: „Co tady ten pán?“ „To je pan Kepka z Čech.“ „Je členem naší organizace? Ne? Tak s ním nebudu točit.“ Tím to skončí. Musím odejít z placu, a už mě nikdo u filmu nezaměstná. Takže se herci o členství v herecké organizaci derou. Zatímco tam je to prestiž, u nás o prestiž zatím bojujeme.

Prezidentem Herecké asociace jste už dva roky. To je dostatečná doba pro stanovení stěžejních milníků, cílů… Jaké jsou?
Zásadně chci stabilizovat ty oblasti, kterým částečně rozumím, a jsou mi blízké. To jsou ceny – Thálie i Františka Filipovského. Pokud jde o dabingové ceny, ty mají dvacet pět let. A letos poprvé se z jejich udílení uskutečnil internetový přímý přenos České televize. Pokud jde o Ceny Thálie, v podstatě jsme udělali refresh. Změnili jsme statut. Přibyla porota pro alternativní divadlo. Založili jsme Českou akademii divadelníků a mnoho dalšího. Takže od svého vzniku nyní ceny doznaly největších změn, včetně změny termínu. Udílení bylo 6. října 2019. Rádi bychom usadili některá další ocenění jako např. Televizní objev roku. Moc se o tomto ocenění neví, přitom funguje už patnáct let.

Některé cíle jsou dlouhodobé…
…nebo také vyšší, případně nesplnitelné.

Co máte na mysli?
Chci se pokusit o takových cílech alespoň mluvit. Podle mého je například důležité zvednout prestiž herecké profese, která propastně padá. To je běh na mílovou trať. Vyjednáváme, aby se trošinku posunula situace v oblasti odměn. Zejména bychom rádi vyřešili reprízné. Dostáváme se do nepochopitelných situací. Jako odbory, když zastupujeme zaměstnance, protože jsme profesní i odborová organizace, to máme jednodušší. Můžeme se opřít o zákon. Většina členů ale pracuje jako OSVČ, tedy v podstatě jsme podnikatelé. Takže prý jakákoli dohoda může být chápána jako kartel.

A vedle zákonnosti se dostáváme zase k již zmíněné soudržnosti.
Někteří kolegové k jistému rozkolu nahrávají sami. Prý nepotřebují nějakou organizaci, dohodnou se sami. Ale všichni jsme nahraditelní, vystřídají nás ti, co mají menší nároky. Před časem se mně zdál sen: točil jsem nějaký seriál úplně zadarmo. Můj kolega v tom snu si dokonce připlatil, aby dostal roli. Vždyť mu to přinese popularitu, propagaci a další práci!!!. Vložená investice se mu vrátí. Tohle je šílený stav. Pak jsem se probudil a uvědomil jsem si, že toto zatím neplatí.
Problém je v tom, že osob, kteří se snaží živit jako herci, je stále více V různých institucích různých kvalit vyrábíme velké množství absolventů, herců. Ale nemyslím si, že by se množil počet šikovných herců. Roste nám kvantita, ale ne kvalita. A bohužel není mnoho osob ve vedoucích pozicích, kteří dokáží rozlišit skutečnou kvalitu.
Skutečný herec na sobě pracuje, studuje mnoho let, zraje, vzdělává se a přemýšlí o své práci. Tu potom musí dobře prodat. Ale náhle mu konkuruje někdo, kdo si na herce jen hraje.

Zní to dost skepticky…
Věřím, že se to zlepší. Hlavně nechci ze sebe udělat úředníka. Není to můj životní plán. Rád bych funkci prezidenta v nějaké střednědobé etapě předal někomu, kdo by pokračoval v mých krocích. Někomu, kdo najde další možnosti, stanoví další cesty. Problémů je spousta. Umělecká profese naráží na obecné záležitosti daňových zákonů a mnohé další problémy.

Na poli uměleckém se s Vámi můžeme setkat jako s hercem, režisérem, ale také moderátorem…
Osobně se nejvíc cítím být Ondřejem Kepkou. I když například režie, ať je to film, televize nebo rozhlas, mě v poslední dobou vytěžuje nejvíc. Osobně vnímám určité vlny. Prostě vám padne nějaká karta, a ta vás nasměruje daným směrem. A tak se stalo, že jsem našel souzvuk s určitou prací v rozhlase. A najednou přišel velký bonus – moderování v rozhlase. Oceňuji, když se věci příjemně propojují.

Vy už jste moderoval jako dítě.
Ano, uváděl jsem co se dalo – včetně pořadů v televizi. Včetně různých naučných pořadů – ukazovali jsme dětem jak funguje pošta nebo co je to matematika.

Váš tatínek byl matematik?
Především je táta skvělý pedagog. Určitě jsem měl doma skvělého poradce. Mnohokráte mně radil třeba při natáčení pořadu Ondřejova filmová škola. Trochu jsem po něm vztah k matematice podědil, a tak nesnáším, když herci tvrdí, že šli na herectví kvůli tomu, že se tam nevyučuje matematika. Pravda, pro herce většinou matematika není silnou stránkou – ale jsou výjimky – napadá mě třeba Petr Kostka nebo Petr Nárožný.

Jak vás tak poslouchám, je vůbec nějaký druh umění, který vás nikdy nepotkal?
Ale jejda – mnoho – samozřejmě. Například vůbec neumím malovat.

Připomněl jste Váš pořad Ondřejova filmová škola…
Na ní jsem se podílel autorsky, vymýšlel jsem scénář, který mi byl tématikou velmi blízký. Zároveň jsem ten pořad moderoval. A do toho všeho jsem to celé režijně kompletoval.
Podobné je to u dokumentů: píši scénář a pořadem provázím. Střídání činností mě baví. Získávám v daných oborech trénink, udržuji si kondici.

Nabízí se otázka, jak je to v případě umění s vývojem technologií. Měl jste to štěstí, že jste prošel érou analogovou i digitální. Na škole jste musel zvládnout klasickou techniku, dnes pracujete v digitálním světě, všechno se miniaturizuje. Objevuje se nám fotografický, hudební i filmový smog.
Opravdu je úžasné, co všechno se za mého života stalo. Můj táta zažil gramofon, později stereofonní gramofon. Pak se objevil amatérský magnetofon, dále místo pásků kazety. Ale dnes? Toto vše, co zažil můj táta za celý život, by se dnes odehrálo za pár měsíců. O tom všem jsem také mluvil v Ondřejově filmové škole. Na druhé straně nám přínos digitálních technologií způsobil krásnou ztrátu. Tím, že je všechno dostupnější, nevážíme si toho tolik jak za časů mého táty. Opět nám vítězí kvantita nad kvalitou.

Dnes už to umí kdekdo a každý může své video zveřejnit na internetu nebo v různých televizních kanálech, ale…
… vyvinula se technika, možnosti publikování. To nemá obdoby. Ovšem zaostal vývoj formální kvality. Obecná masa je schopná natočit cokoliv a jakkoliv. Ale to je na delší debatu.

Vedle televizní tvorby hodně spolupracujete s Českým rozhlasem. Jeden z rozsáhlých projektů jste věnoval bratrům Čapkovým. A nemůžeme opomenout 130 výročí Karla Čapka. Točili jste i v jejich vile na Vinohradech. Podařilo se Vám tam objevit něco ojedinělého?
Mou poradkyní byla a je legendární Kristina Váňová, donedávna ředitelka Památníku Karla Čapka ve Strži u Staré Huti. Věnovala dvacet pět let života velkému bádání a péči o pozůstalost Karla Čapka, Olgy Scheinpflugové a Ferdinanda Peroutky, částečně i Josefa Čapka. Měla vše dokonale probádané. O Strži ani nemluvě, tu znala od sklepa po půdu, křížem krážem dokonale. Takže jsme moc nepotřebovali objevovat. Poté, co objekt pražské vily koupila Městská část Praha 10, začalo se všechno evidovat. Já jsem v té vile točil dávno před touto transakcí. A že by se např. objevil nějaký nevydaný román? To se opravdu nepředpokládalo. V rozhlasovém formátu jsme spíš informace pro posluchače rozšiřovali a opakovali. Do pořadu byl mj. pozván vynikající teatrolog Jaroslav Someš, historik Eduard Stehlík nebo filozof Tomáš Halík. Obdivuhodné je i to, že rodina, která dům vlastnila, ho zachovala v původním stavu, s velkou úctou a pietou. Zaujalo mě, že to vlastně bylo velice skromné bydlení.

A jaké další umělecké úkoly Vás čekají?
Natočil jsem velký dokument k 30. výročí Sametové revoluce Ročník 89 a přemýšlím o jeho pokračování a nějaké plány máme i v rozhlase. A připravuji pokračování dopisů od Karla Čapka a jeho Anglických listů… Domlouvám další předávání Cen Ministerstva kultury České republiky. Těším se na práci v rozhlase, kde jsem připravoval komponovaný tří a půl hodinový pořad sváteční Dobré ráno. I když se vysílá od pěti ráno, má mnoho svých posluchačů. Pro mě to bylo splnění dětského snu, kdy jsem si jako dítě dělal reportáže na malý rozhlasový magneťák. Domluvil jsem se ale, že si dám na nějaký čas od toho vysílání pauzu a budu se věnovat jiným rozhlasovým výzvám. A pak také učím na VŠE na katedře Multimediální - základy filmařiny. A jsme zase u toho, že se vlastně nedokážu rozhodnout, které umělecké disciplíně se mám věnovat nejvíc. Kolega Jiří Strach jasně řekl, že nechce hrát, a věnuje se výhradně režii. Což je určitě jednodušší cesta. Já říkám zcela jasně: kdyby se mi podařilo realizovat některý z plánovaných scénářů na celovečerní film, mělo by to absolutně přednost.