Scena.cz - 1. kulturní portál   reklama Volny
Scena.cz - 1. kulturní portál  
/
Jak    číst příspěvky
   se registrovat
   soutěžit
   hledat
 
 
 
Mapa serveru

    Časopis/Navigace
/
 
Aktuální články... /
Dalších 5
 
Divadlo žije! 
 
Starší články... /
Dalších 5
 
 
Recenze
 
Nejnovější londýnské premiéry - jaro 2017 Připravit pro tisk Odeslat mailem /
 
Divadlo The Old VicMůj tradiční jarní divadelní výlet do Londýna se tentokrát odehrál na konci března. Krátce po atentátu nedaleko Westminsteru to sice podle zpráv v médiích mohlo působit hrozivě, na místě samotném se vzpomínka na masakr projevovala pouze hromadou kytic na místech atentátu. Jinak vládl v Londýně až vzdorně veselý ruch, a lidí tu bylo více než jindy. Jak známo, v Londýně nikdy není divadelní okurková sezóna. A tak i o víkendu bylo leccos k vidění (i když obecně, neděle jsou – kromě muzikálu – dosti plonkové). Navíc, je výhoda, když můžete jít najisto, neboť lístky lze zaplatit přes internet a vyzvednout si je pak před představením na jméno přímo v divadle. I když konstelace: příjezd sobota ráno, odjezd pondělí k večeru příliš prostoru pro návštěvu divadla neposkytuje, přesto se mi podařilo naplánovat a následně navštívit tři divadelní domy, shodou okolností na Southbanku: Old Vic, Young Vic a Globe – Sam Wanamaker Playhouse. Ve všech lze získat lístky za poměrně přístupnou cenu, zatímco ve West Endu jsou podstatně dražší.

Nedaleko nádraží Waterloo je ulička The Cut, na jednom jejím konci stojí divadlo Old Vic, na druhém Young Vic. Zatímco starší Old Vic (jeho historie sahá až do 18.století), kdysi náhrada za neexistujícího Národní divadlo, hraje většinou klasiku tak trochu po staru, zatímco v Young Vic jsou mnohem odvážnější. A dá se říci, že dnes je toto divadlo nejvíc „in“. Téměř každá jeho produkce se po cca 2-měsíční sérii hraní přestěhuje na repertoár West Endu, což je nejlepší vizitka (kvalita + komerční úspěch). Old Vic, který má úžasného genia loci a krásný nový interiér díky podpoře British Airways, měl tentokrát na programu Stoppardovu hru Guildenstern and Rosecranz are Dead, která měla premiéru právě před 50 lety. Režisérem beckettovsky laděného kusu byl David Leveaux. Hvězdou, která zaručeně přitáhne diváky z celého světa, je Daniel Radcliffe alias Harry Potter. Je to jeden z vděčných artiklů britské kulturní scény, objevuje se v různých londýnských produkcích pravidelně, předtím v McDonaghově Mrzákovi inishmaanském, a jeho přítomnost stále táhne. I když, pravda, to není příliš o herectví. Radcliffe ani v tomto představení příliš nevyčníval, v groteskním příběhu o dvou vedlejších postavách Hamleta, o nevyzpytatelnosti a absurditě osudu a o kontrastu reálného a hereckého světa, na sebe přitáhl pozornost kritiky spíše jeho jevištní partner Joshua McGuire, který byl nominován na Olivier Award. Ovšem, i Radcliffe odvedl solidní výkon, a dlouhá fronta čekatelů na podpis po představení svědčila o dobrém kalkulu producenta. Nicméně, domnívám se, že někdejší produkce v pražském Divadle v Celetné s Martinem Hofmanem a Markem Němcem se ve srovnání s touto světovou produkcí vůbec nemusí stydět.

Divadlo Young Vic vždy překvapí něčím novým, a je známo tím, že dává tvůrcům možnost kompletně přestavět pro konkrétní inscenaci sál. No, neberte to! V jarní den byla zdejší kavárna doslova obsypána, a dva zdejší sály nabízely hned dvě odpolední představení. Čechovova Medvěda a Jubileum, a Shakespearův Sen noci svatojánské. Po velkém zážitku z Macbetha, kterého jsem tu zhlédla minule, jsem zvolila Shakespeara. A rozhodně jsem neprohloupila. Inscenace Joe Hill-Gibbinse byla londýnskými kritiky přijímána – na rozdíl od předchozího titulu - s mírnými rozpaky a nazvána jako provokativní a depresivní. Zdá se, že by zdejší kritika potřebovala pořádnou lekci z německého divadla, kde jsou nejrůznější scénografické a koncepční úlety běžné. Když vcházíte do potemnělého hlediště, stěží rozeznáte, z jakého materiálu je vytvořena scéna. Nakonec jsem si musela sáhnout, abych se přesvědčila, že jde skutečně o bláto. V pozadí velká zrcadlová plocha, v níž se odráží diváci, a poté alter ega herců. Všichni herci vcházejí na scénu hned na počátku, postávají či posedávají na jejích okrajích, a když je třeba, vstupují do děje. Tím se dosahuje nejen plynulosti, ale i žádoucího prolínání jednotlivých epizod. Herci zůstanou na scéně celé dvě hodiny (hraje se bez přestávky). Postupně se rozsvěcuje, a my můžeme sledovat protagonisty, kteří většinou hrají více rolí. Běžné propojení role Titanie-Hippolyta a Oberon - Theseus je ještě doplněno dvojrolí Egea - Puka a menší rolí služebné - víly. Dalo by se říci, že každá z postav nadpřirozeného světa se odráží v reálném světě, což je jeden z inscenačních klíčů. Většina protagonistů je v bílém, takže při postupném válení se, vzájemném házení se do bláta, plazení a dalších pohybových aktivitách na mokré hlíně, je jasné, jak nakonec všichni vypadají. Proměny z reálných postav na nadpřirozené se uskutečňují pouhou drobnou rekvizitou – např. Puk má nemožnou zrzavou paruku a chová se jako napapaný znuděný chlápek, který má k pohádkovému raráškovi skutečně daleko. Nicméně naschvály jako polévání spících milenců vodou z PET láhve či různé šťouchání vykonává s gustem. Zatímco většina protagonistů chodí po měkkém povrchu bosa, a máte pocit, jako by se to celé odehrávalo na zrádných blatech, Hippolyta se pokouší jako dáma chodit tady v podpatcích, což vytváří velmi zvláštní pohybovou kreaci. Pouze řemeslníci jako správní vidláci jsou pro toto prostředí dobře vybaveni, chodí v holinkách, a proto se pohybují daleko jistěji než ti vznešení. Jinak se tu zásadně hraje s kontrastem vědomí a nevědomí (resp. podvědomí), a když na konci Puk a víla zatřou zrcadlo černou barvou, najednou podvědomí nekotrolovaně vtrhne do reálného života, skutečné se začne slévat se snem, a vzniká pozoruhodný chaos. Takové malé bakchanálie, oslava pudů a radosti ze života. Takže i Klubko, který náhle v Hippolytě rozezná Titánii, rozzáří se nevídaným světlem. I když jeho ucouraná image dlouhovlasého post-hipísáka s brejličkami, umocněná v proměně oslíma ušima vytvořenýma z vycpaných dívčích punčocháčů, rozhodně příliš lákavá není (Leo Bill). Pomocí scénografie a light designu Johannese Schütze, zvukových efektů spíše než hudby Paula Ardittiho se podařilo vytvořit skutečně sugestivní lehce hororovitou stísněnou atmosféru, která v sobě nicméně obsahuje i hravost a spoustu humorných míst a sem tam také nějaký zpěv a tanec. Působivé moderní představení, které se vám nenápadně vsákne pod kůži.

Do třetice – replika jakubovského divadla Blackfriars, která vznikla v komplexu Globe v roce 2014, tedy Sam Wanamaker Playhouse, nabízí divákům shakespearovské a post-shakespearovské masakry (naposledy jsem tu viděla Fordovu inscestní tragédii Škoda, že byla děvka), a tentokrát to byla Websterova Bílá ďáblice v režii Anne Ryan. Příběh plný intrik a smrtící vášně a následných rozmanitých smrtí, se odehrával důsledně v osvětlení svíčkovými lustry nebo loučemi a na nacpaných dřevěných lavicích zažíval divák pocit jako za dávných časů. Dosluhující umělecká šéfka prý při svém nástupu před dvěma lety prohlásila, že bude pečlivě dodržovat vyváženost, důsledně sledovat, aby byl stejný počet herců a hereček, bez ohledu na role. Zdá se, že aspekty vyváženosti ve všech směrech se stávají bezmála posedlostí. A tak, vidíte-li v jakubovském dramatu černošskou herečku, jak hraje vojáka, máte tak trochu pocit amatérského souboru, kde zaskočil, kdo mohl… Nicméně, je to jistý trend, na který je třeba si v Anglii zvyknout. K nám zatím nedošel a kvůli nedostatku herců černé pleti asi ani nedojde (divadla u nás se potýkají spíše s opačným problémem, že do role vyžadující černého herce nemají koho obsadit). Toto divadlo, byť není skutečně starobylé, má velmi specifickou atmosféru, kterou stojí za to si prožít – určitě by si to měl vyzkoušet každý fanoušek Shakespeara.
 
| 24.4.2017 15:04:51 Jana Soprová |             | Foto: Jana Soprová |
 
 
 
Časopis /
aktuálně ze světa činohry, hudby, opery, tance, literatury a umění
 
V rubrice ... /
Aktuální články
Starší články
 
Divadlo žije! 
 
Z jiných oblastí ... /
Hudba
Opera/ Tanec
Literatura/ Umění
 
Scena.cz - 1.kulturní portál  
/
Jak    číst příspěvky
   se registrovat
   soutěžit
   hledat
 
 
 
Mapa serveru