Scena.cz - 1. kulturní portál   reklama Viki kráčí za štěstím  (MdB) Volny
Scena.cz - 1. kulturní portál  
/
Jak    číst příspěvky
   se registrovat
   soutěžit
   hledat
 
 
 
Mapa serveru

    Časopis/Navigace
/
 
Aktuální články... /
Dalších 5 Předchozích 5
 
Přáníčka.net 
 
Starší články... /
Dalších 5
 
 
Rozhovory
 
Hana Seidlová: Za Edith jsem vděčná, hodně mě naučila… Připravit pro tisk Odeslat mailem /
 
Hana Seidlová (Edit Piaf - Edith a Marlene)Na počátku našeho setkání herečka Hana Seidlová, která už je sedmnáctým rokem v angažmá v Divadle pod Palmovkou váhala, zda mi bude mít o čem povídat. Nakonec to dopadlo tak, že mě v podstatě nepustila ke slovu. Bavili jsme se o její „osudové“ roli Edith Piaf, kterou hraje už dvacet let, ale také o dalších zajímavých rolích, které ji potkaly – ať už to byla Roxana v Cyranovi z Bergeracu, která ji potkala až ve čtyřicítce a kde byl jejím partnerem Boris Rösner, a poté Raněvská ve Višňovém sadu. Bavili jsme se nejen o konkrétních rolích, kterých za svou kariéru ztvárnila více než stovku, ale také obecně o divadle.

  • Dává Vám i po letech divadlo smysl?
    Nevím, zda mám k tomu co říct… Divadlo je po těch letech mojí součástí. Patří do mého života a mám ho ráda. I když s postupujícím věkem vím, že jsou na světě podstatnější věci. Mnohdy nesouhlasím s tím, kam se dnes divadlo ubírá, jak se v některých případech komercionalizuje. Nicméně jsem ráda, že mám někde kořeny. Divadlo pod Palmovkou po těch letech považuji za svou domovskou scénu, a jsem ráda, že to se rozhodně nyní komerční cestou neubírá. Patřím do generace, která je zvyklá na stálé angažmá. Daný model dnes trochu potíráme, i když má tu výhodu, že se v něm kolegové více znají a pracují spolu dlouhodobě, takže může vznikat něco úplně jiného, než když se znají pouze z hostování v jedné inscenaci. Může se stát, že se sejde parta lidí, každý odjinud, a výsledek může být super. Pokud jde o stálý soubor, největší přínos je, když lidé v souboru mají podobný způsob herectví, podobné smýšlení o divadelní tvorbě. Tak se utváří „ksicht“ toho divadla. To se myslím teď na Palmovce začíná dařit.
  • Myslíte si, že herec svým výkonem může diváka ovlivnit, třeba mu pomoci?
    V životě herečky se někdy objeví určité zlaté body, které potěší a přinesou radost. Nejvíce vám dají odezvy od diváků. Stalo se mi, že za mnou přišli diváci, kteří na tom nebyli psychicky dobře a poté, co viděli představení Edith a Marlene, je to prý pozitivně nabilo. To je samozřejmě pro herce vzpruha, byť krátkodobá. (Smích.) Hlavně proto, že velkých rolí není nikdy dost. Divadlo má probouzet emoce a impulsy k zamyšlení. Nemám ráda tupé, povšechné divadlo, takové to „hezké“. I třeskutá komedie, na kterou si chodí lidi odpočinout a zasmát se, nemusí přece být hloupá.
  • Záleží na velikosti role? Například v inscenaci Nora (Domeček pro panenky) jste průvodkyní a vaše postava dává celku nový smysl …
    Ve velikosti rolí jsou opravdu velké rozdíly. I v míře zodpovědnosti za představení. Malou roli dělám ráda, když cítím, že moje postava je v té hře potřebná. Režisér inscenace Honza Nebeský ve mně právě tenhle pocit uměl probudit. Posluhovačku, kterou hraji, prolnul představením, tím, že uvádí jednotlivá dějství zhudebněnými, zpívanými paragrafy. Zpočátku jsem se tomu hodně bránila. Nedivte se, takový text je třeba se učit jako cizí jazyk, který vůbec neovládáte. Zprvu jsem vůbec nechápala co ta věta má vyjádřit. Byť jsou to jen kratičké věty, stávalo se mi, že jsem si naučenou pasáž druhý den nepamatovala. Začnete to číst, a na konci už nevíte, o čem to je. Takže obdivuji všechny právníky, kteří si studiem paragrafů prošli. Ale je to asi tak, že si právník vypěstuje určitý druh paměti. Já bych je musela mít s melodií. Pak teprve by mi vlezly do hlavy. A dneska si je zpívají při reprízách i kolegové co v Noře hrají.
  • U inscenace Nora (Domeček pro panenky) panovala obava, že bude příliš avantgardní, nicméně režisér Jan Nebeský překvapil silným a střízlivým výkladem…
    Původně jsem netušila, že budu v této inscenaci obsazena. Nakonec tomu osud chtěl a potvrdila se slova dramaturgyně Darii Ulrichové, že si s režisérem Nebeským budu rozumět. V té době jsem ho osobně neznala, i když jsem viděla některé jeho inscenace, a znala jsem jen fámy, které o něm šly … A je pravda, že jsem mu opravdu hodně rozuměla. Ono je silné už jen to, že trávíte čas s někým, kdo vás obohacuje. Dlouho se četlo, rozebíralo, hrálo tzv. u stolu, protože textu je v inscenaci hodně, a na jevišti se to nakonec vylouplo o to snáz. Uvědomila jsem si, jak je příjemné zkoušet s někým, komu vnitřně záleží, jaký bude výsledný tvar, ale opravdu vnitřně. Nepouští své ambice, které má myslím každý tvůrce, při zkouškách ven. Takže se hercům pracuje svobodně a volně, necítí žádný tlak, a režisér si je dovede tam kam chce.
  • Domeček pro panenky je vedle Mocné Afrodíté, kde hrajete Judy a Iocastu, nejnovější inscenací, v níž hrajete. Pojďme si teď chvíli povídat o inscenaci Edith a Marlene, a konkrétně Vaší postavě Edith Piaf, kterou hrajete neuvěřitelně dlouho…
    Nejdříve jsme ji hráli tři roky v Mostě (prem. 1996), a tehdy jsme dvakrát vystupovali v Divadle pod Palmovkou v rámci přehlídky České divadlo. Inscenace měla v Praze úspěch. Na základě toho ji tehdejší ředitel Petr Kracík koupil s kulisami a se mnou. Byl to pro mě nejvyšší čas, protože v Mostě už jsem byla dlouhou dobu. Celé roky jsem tam byla spokojená, protože před rokem 1989 tam pracovali výborní režiséři, co v Praze z politických důvodů nebyli žádání. Byla tam úžasná parta. Byla jsem tam usazená, už jsem měla dceru. Do toho přišla role Edith. Kdybych zůstala v Mostě, byl by můj život dnes asi hodně jiný.… Byla jsem ráda za tu změnu, i když pro dceru to tehdy byla darda. Ve dvanácti letech jsem ji přetáhla do Prahy, ztratila kontakt s kamarády. Obě jsme musely znovu dokazovat, kdo jsme a co chceme a dokážeme. Nebylo to jednoduché ani pro jednu, ale později mi za to rozhodnutí byla vděčná.
  • Jaký máte k Edith vztah po těch dvaceti letech, co ji hrajete?
    Vřelý a čím dál tím víc zavazující. Čím déle to hraji, tím větší mám pocit zodpovědnosti. Zpětně vidím, jak jsem tehdy byla troufalá, že jsem se pustila do zpívání tak slavných písní Edith, první dámy chansonu. Mělo to tak být!
  • Domníval jsem se, že jste už zpívala předtím?
    Šanson a zpěv jsme měli jako povinné předměty už na Konzervatoři. Dokonce jsem plánovala v Mostě zpívat ve vinárně. Bylo mi to doporučeno prof. Rudolfem Pellarem jako dobrá zkušenost a škola. Ale to jsem fakt nedávala, protože zpívat mimo divadlo je o něčem úplně jiném…
  • Co Vás odrazovalo?
    Jako herečka jsem zvyklá na pozornost diváka, je to možná rozmazlenost. Znám hodně dobrých zpěváků, kteří se tím i živí, ale myslím si, že pro každého je těžké, když zpívá na akcích, kde například lidé jedí, baví se a neposlouchají. Prostě si vás zaplatili do balíčku - jídlo, pití zpěv. To si ráda nechám ujít.
  • Vnímáte to jako ponižující?
    Možná, ale hlavně je to zbytečný výdej energie a šetřit se u zpěvu neumím a ani nechci. Po škole jsem se upnula hlavně na činohru, takže zpívání ustoupilo do pozadí. Na Edith jsem se vrhla po letech bez jakékoli průpravy.
  • To jste ani neměla hlasového poradce?
    V Mostě nikdo takový nebyl. Měla jsem korepetitorku, ale ta vám se zpěvem neporadí. Až po pár letech v Praze jsem náhodou dostala kontakt na Hanku Peckovou. S ní jsem začala odkrývat své hlasové možnosti a tajemství zpěvu vůbec. Myslím, že osud člověka vždycky nasměruje tam, kam má jít. Ze začátku to bylo hrozné peklo, protože už jsem Edith měla nějak zažitou. Pokud někdo tvrdí, že neexistuje herecké zpívání, není to pravda. Dnes, když slyším zpívat některé herce, poznám, že neví nic o tom, co se děje v jeho těle, zejména v krku. Hanka byla v hodinách i velký psycholog. Zpívání je i o sebevědomí. A s kantorem si musíte sednout, aby vás mohl posouvat dál. Učit se techniku je jako učit se na hudební nástroj, je to leckdy otravné a klopotné ale je to základní stavební nástroj zpěváka. Ovládat své tóny… To je důležité. A pak si s tím vším pohrát. Když se spojí výraz s technikou tak tím se vám může podařit plně zasáhnout. Výraz už vás ale nikdo nenaučí. Ten musíte najít v sobě samém. Zpěv je vlastně dech, rezonance a hlasivky, kterým se nesmí ublížit. Sebevědomí a výraz. Je to vlastně stejné jako slovo mluvené.
  • Co pro Vás znamenají písničky Edith Piaf?
    Hra Edith a Marlene je napsaná trochu jako filmový scénář. Hity Piaf jsou pěkně zapasované do situací, které prožívala. Většinu z nich pro nás nově překládal Pavel Cmíral. A proč její songy nezpívám francouzsky? To si diváci mohou pustit originál. Jsem ráda, že je můžu divákům tlumočit v češtině.
  • Stane se, že Vás někdy na večírku vyzvou, abyste zazpívala nějakou písničku Edith Piaf?
    Když mě o to někde požádá, musím odmítnout. Nerada ji zpívám mimo jeviště jako nějakou odrhovačku. To se k ní nějak nehodí, nebo spíš: to si vůči ní nedovolím.
  • Našla si Vás?
    To asi ne. Určitě mě nehledala, jen si myslím, že si mě ze shora hlídá. Říká asi: „Tak si to ještě chvíli hraj, ještě tě nechám. Nějaké lidi ti ještě na představení pošlu.“ Asi jsem jí svým ztvárněním nijak nepopudila. Když jsme zkoušeli, hodně jsem za ní bojovala, jako za bytost a ženu, v tvůrčím týmu složeném převážně z mužů. Možná tehdy jsem ji částečně pochopila. Zvláštní je, že mi lidi říkají, že jsem jí hodně podobná. To je ale nesmysl - to by mi museli udělat plastiku. Je to spíš vnitřní napojení. Na druhou stranu to dokazuje, jak umí být energie jeviště mocná. Jak dokonale umí zprostředkovat iluzi. Divák si jejím prostřednictvím může představit cokoli.
  • Pokud si vzpomínám, tak Edith a Marlene není Vaše jediná trvalka, s Docela velkým divadlem Litvínov jste hrála dvacet let komedii Sousedka?
    Ta inscenace vznikla v Mostě a pak se léta hrála pod křídly Docela velkého divadla. Hráli jsme ji s mým spolužákem Lukášem Vaculíkem. Od Jury Galina perfektně vystavěné situace, proto to představení tak dlouho drželo pohromadě. Ale půlku představení jsem hrála ve spodním prádle. Kdybychom to hráli ještě dál, musela bych mít na sobě flanelovou noční košili. (Smích.)
  • Kromě Palmovky hodně spolupracujete s Hudebním divadlem Karlín. Tam je to asi hodně o konkurzech?
    Musím se přiznat, že to není nic příjemného, zvlášť od určitého věku. A spolupráce je silné slovo. Zatím jsem tam hrála jen v Addamsově rodině. Nicméně na předzpívání jsem musela chodit i u jiných muzikálových produkcí. To k tomu jejich muzikálovému světu prostě patří. Někdy vás neznají. A taky je občas třeba schvalování původní, cizí produkce.
  • Proto je asi lepší mít vlastní projekt?
    Budou tomu už dva roky, co jsme s Igorem Šebem udělali recitál. Po dvou letech jsme ho pro zájem z Mostu osvěžili. A těsně před odjezdem skončil Igor ve špitále. A tak jsem musela absolvovat to, čemu jsem se vždycky vyhýbala. Být sama na jevišti. A ještě bez přípravy na tu situaci. Nakonec místo vyžádané hodiny jsem vydržela na jevišti hodiny dvě, a bylo to úžasná zkušenost. Hodila jsem se do vody a musela plavat. Tak už nikdy nebudu říkat nikdy.
  • Nejnověji máte za sebou premiéru hry Woodyho Allena Mocná Afrodite.
    Zkoušet komedii je v poslední fázi strašný, protože ke konci zkoušení se už žádnému vtipu ani situaci nezasmějete. Stokrát opakovaný vtip… Woodyho Allena mám ráda. Jeho humor je jemný a chytrý, ale taky těžko uchopitelný pro jeviště. Snad se to povedlo. To ukážou diváci.
  • Držíme palce, ať Vás potkávají samé skvělé role a ať Vás Edith ještě nějakou dobu neopustí…
    Držím se pěsti! Díky! Mám radost, že na Editku se lidé vrací, ale chodí i noví diváci. Skvělé je, když zaujme i mladé lidi. Přece jenom to představení je už tak trochu vykopávka. A vás zvu na Edith taky, dokud se ještě hraje. Vždyť jsme se nejvíc bavili o ní. Budu se těšit.


  • Hana Seidlová
    Narodila se v roce 1962 v Písku. Vystudovala hudebně dramatický obor na Pražské konzervatoři. Hana Seidlová se narodila v Písku. V letech 1977-1983 vystudovala Konzervatoř v Praze, hudebně-dramatický obor. V letech 1983-2000 byla v angažmá v Městském divadle v Mostě. Zahrála si tu mj. Helenku (E. Bass: Cirkus Humberto), Titanii (W. Shakespeare: Sen noci svatojánské), Markýzu de Merteuill (Ch. Hampton: Nebezpečné vztahy). Od roku 2000 je členkou souboru Divadla Pod Palmovkou. Z rolí: Edith (É. Pataki: Edith a Marlene; za tuto roli byla nominována na Cenu Thálie), Olga (M. Gorkij: Letní hosté), Edna (W. Allen: Výstřely na Broadwayi), Márinka (L. N. Tolstoj: Vláda tmy), Sue (Inge: Návrat do pekla), Roxana (E. Rostand: Cyrano z Bergeracu), Raněvská (A. P. Čechov: Višňový sad), Paní Wilkinsová (N. R. Nash: Pozor, jaguár!), Lucy, Servírka, Iris (D. Gordon: Rain Man), Máma Mortonová (F. Ebb, B. Fosse, J. Kander: Chicago), Lulu (P. Kohout: August August, august) aj. Pohostinsky účinkoval např. v Dejvickém divadle, v Divadle J. K. Tyla v Plzni, v Hudebním divadle Karlín, Studiu Dva. Objevila se také v lyrikálu Kudykam jako Věštkyně. Učila herectví na VOŠH. Do obecného povědomí se dostala např. jako učitelka ve filmu Pupendo.
     
    | 1.5.2017 14:04:19 Josef Meszáros |             | Foto: archiv divadla |
     
     
     
    Časopis /
    aktuálně ze světa činohry, hudby, opery, tance, literatury a umění
     
    V rubrice ... /
    Aktuální články
     
    Divadlo žije! 
     
    Z jiných oblastí ... /
    Hudba
    Opera/ Tanec
    Literatura/ Umění
     
    Scena.cz - 1.kulturní portál  
    /
    Jak    číst příspěvky
       se registrovat
       soutěžit
       hledat
     
     
     
    Mapa serveru