Scena.cz - 1. kulturní portál   reklama Volny
Scena.cz - 1. kulturní portál  
/
Jak    číst příspěvky
   se registrovat
   soutěžit
   hledat
 
 
 
Mapa serveru

    Časopis/Navigace
/
 
Aktuální články... /
Dalších 5 Předchozích 5
 
Přáníčka.net 
 
Starší články... /
Dalších 5
 
 
Rozhovory
 
Kateřina Volánková: V hlavě se mi situace rozehrávaly samy… Připravit pro tisk Odeslat mailem /
 
Kateřina VolánkováV rámci cyklu Činoherní klub uvádí: vystoupí v neděli 21. ledna 2018 brněnský divadelní soubor Diverzanti s inscenací (ne)chtěná útěcha, která pojednává o prakticky neznámé kapitole z období II. světové války, o ženách, které sloužily jako „utěšitelky“ vojákům. Soubor vznikl na podzim roku 2016 při realizaci inscenace zmíněné hry, jejíž autorkou a režisérkou je Kateřina Volánková. Ta se po studiích divadelní vědy nyní věnuje magisterskému oboru kulturní management. Praktické zkušenosti ze zákulisí divadelního provozu sbírá v Divadle Husa na provázku. Při našem setkání se často smála. Nemyslím si, že důvodem je její původ, v životopise totiž uvádí, že se narodila do „veselé rodiny“ Volánků. Její chytrý humor k ní prostě patří. O to větší obdiv ve mně vzbudila její zanícenost pro historii, zejména období II. světové války. Jak přijali tuto náročnou inscenaci její rodiče? Byli první, komu dala text přečíst? O čem bude její další hra a její dizertační práce? O tom všem jsme si povídali v příjemném prostředí Národní kavárny…

  • Jak to vlastně po studiu divadelní vědy máte dneska s divadlem?
    Pracuji v Divadle Husa na provázku na pozici produkce a propagace. Na druhou stranu mě čím dál víc láká, abych se věnovala aktivněji divadelní tvorbě.
  • Jak to myslíte? Obojí – tedy provoz divadla i tvorba inscenací, jsou přeci aktivní činnosti…
    Jako režisérka či dramatička bych chtěla být víc u zdroje zejména té tvorby. Přeci jen propagace je víc o telefonování, mailech apod., spíš je to víc administrativa, ale i tak jsem za všechno vděčná. A v Huse na provázku moc šťastná – je to velká divadelní škola.
  • To zní zajímavě, přesto mě udivuje, jak jste se ve své inscenaci dotkla problematiky druhé světové války. Příběh, který předkládáte, se odehrává v roce 1942, k tomu ještě na dálném Východě…
    Dlouho a hodně se zajímám o historii, konkrétně 20. století, to je pro mě nejoblíbenější epocha. Pro mě je to doba výrazného kontrastu. II. světová válka mě přitahovala už na střední škole. Dnes tuto kapitolu lidstva chápu jako šílenou.
  • V inscenaci přivádíte diváka do Šanghaje, to je přeci jen trochu z ruky, hodně exotické…
    Snažila jsem si zlepšit německou konverzaci, náhodou jsem narazila na disertační práci na téma oběti II. světové války. Byl tam malý odstavec o ženách. Nedalo mi, říkala jsem si, vždyť obětí žen muselo být daleko víc, o tom by se mělo vědět. Pátrala jsem a pomalou mravenčí prací jsem dala dohromady materiál o tématu, o němž se v Česku moc neví… Na začátku jsem si všechny ty hrůzy neuměla představit. Hodně jsem si to potřebovala ujasnit, promítnout…
  • A to, předpokládám, byl už jen krůček k sepsání divadelní hry?
    Měla jsem strach do toho jít a začít něco sepisovat. Můj zájem pramenil pouze z touhy poznat skutečnosti, dozvědět se o tom víc. Postupně to bylo takové otevírání Pandořiny skříňky. To trvalo zhruba tři roky. Najednou jsem dostala nápad všechno zaznamenat a převést na jeviště. Obavy a pochybnosti mě skutečně provázely až do premiéry. Hledání hranic, aby to bylo únosné, citlivě podané, nešlo to za čáru, to bylo opravdu náročné.
  • Podařil se vám najít nějaký průsečík se současností?
    Určitě. Třeba obyčejné přehlížení násilí. A to se najdou diváci, kteří reagují s nepochopením. Ptají se, proč to vůbec hrajeme, vždyť je to dávno zapomenuté. Právě proto, aby se neustále připomínalo to špatné. A že o tom nic nevím? Nezažila jsem to, o tom žádná, ale mohu si vytvořit nějaký názor.
  • To se vám určitě podařilo… Nabádáte k zamyšlení, a to je velmi důležité. Pojďme trochu k formě Vaší inscenace. V hodnocení jedné poroty se uvádí: „Žánrově ambivalentní text balancuje kdesi na hranici mezi dokumentárním divadlem a „malou alternou“… Jak to s odstupem vidíte Vy?
    První nápad směřoval k monodramatu. Vyprávění jedné hrdinky, „utěšitelky“ o soudech žen ve válečné vřavě. Nakonec je z toho hra pro čtyři ženy a jednoho muže. Postupně jsem připsala druhou, třetí… Potřebovala jsem, aby někdo některé problémy víc objasnil, vysvětlil, nějak to všechno zarámoval. Nakonec se v ději objevila přeživší „utěšitelka“, která celé příkoří postaví před soud. Pokud chce po mě někdo žánrové zařazení, tvrdím, že se jedná o drama s prvky dokumentárního a fyzického divadla.
  • A k tomu mužský hrdina, ten může představovat vojáka nebo soudce…
    Mužský element původně chyběl, ale kvůli kontrastu tam nakonec vystupuje jeden muž, představuje agresora, soudce, důstojníka, který jednu z dívek zachrání. Dobro a zlo se prolíná i v dospělém světě.
  • Hrdinky jste pojmenovala velmi zajímavě - Ú, Tě, Chy… Jak jste k tomu došla?
    Byl to pro mě dlouhou dobu oříšek, až jsem jednou v tramvaji došla k této slovní hříčce.
  • Napsala jste celou hru v krátké době nebo to pro vás představovalo dlouhý časový úsek?
    Napsala jsem pár stránek, a najednou jsem to sama pro sebe vzdala. Odložila jsem to tak na půl roku. A opět jsem se s vervou pustila do psaní, a dalších půl roku jsem psala a psala…, bylo to neustálé přepisování, úpravy. To už mi to nedalo, setkala jsem se s herci a bylo jasné, že jako režisérka potřebuji někoho vedle sebe. Pochybnosti z velké míry ustoupily, když hru přečetli herci. To už bylo jasné, že to bude nějak fungovat.
  • Vaše hra obdržela čestné uznání v soutěži o Cenu Evalda Schorma za rok 2016.
    Na premiéru přišla jedna studentka doktorandského ročníku, z představení byla nadšená a tak mi navrhla, ať text do této soutěže zašlu. Zdráhala jsem se, přeci jen to je má prvotina a v soutěži byli ostřílení psavci. Nakonec jsem byla překvapená, když jsem obdržela mail, že jsem postoupila do finále.
  • Výzvy se nemají odmítat…
    Pravda to je, teď už to vím i z vlastní zkušenosti.
  • Měla jste jasno o názvu hry?
    Postupně se název vyvíjel, pracovala jsem až se čtyřmi variantami - Nechtěná útěcha, Útěcha pro útěchu, a další. Jak postupovalo zkoušení do cíle, nakonec se název ustálil na (ne)chtěná útěcha. Na psaní mě právě nejvíc baví hra s jazykem. Český jazyk mám ráda pro jeho květnatost.
  • Máte ještě čas číst beletrii?
    Od té doby, co nejsem na divadelní vědě, tak o hodně víc. Tam jsem četla jen divadelní hry a vše možné o teorii divadla… (smích) Nakonec jsem dokončila bakalářské studium, zjistila jsem, že to není pro mě to pravé. Nyní jsou přede mnou magisterské zkoušky…
  • Prozradíte téma své práce?
    Zabývám se tématem imerzivního divadla.
  • Můžete to vysvětlit?
    To je forma alternativního divadla, kdy se vytváří jiná „druhá“ realita. Diváci chodí například různě po domě, hledají si děj sami. Pátrají a hledají, skládají si různé střípky dohromady – občas do děje diváci mohou zasahovat a stávat se z nich na chvilku herci. Je to aktivní zapojení příjemce – mám dojem, že divák musí více přemýšlet a také ho tento typ divadla může více zasáhnout. Je to intenzivnější zážitek, než klasická představení.
  • Tedy taková varianta akčních bojových nebo únikových her, team building… Možná máte v srdci plamének na založení vlastního nezávislého divadla?
    Náš soubor se jmenuje Diverzanti, tvoří ho většinou mí spolužáci. Působíme v Brně, kde nám divadlo hodně chybělo, protože většina z nás aktivně hraje v různých souborech po celé republice. Našim cílem je hlavně věnovat se autorskému divadlu. Teď jsme ve fázi, kdy píšu další hru. I když dveře pro psaní mají otevřené všichni členové našeho souboru.
  • Co říkala na hru Vaše maminka? Dávala jste jí to číst jako první?
    Ne, nikdo z rodiny to nečetl. Rodiče moc divadlo nemusí, nemají k tomu takový vztah, jako třeba já. I když maminka do divadla často chodí. O to víc jsem se bála, když jsme s tou hrou vystupovali v Lounech. Bála jsem se reakce taťky, který nemá rád, když se odhalují takováto intimní témata na jevišti. O to větší byla pro mě odměna, když jsem viděla, jak táta při děkovačce tleskal ve stoje. V tu chvíli jsem se posadila a byla šťastná. Potom mi řekli, že už na to podruhé nepůjdou, ale i to je důkaz silného zážitku.
  • Kdo četl hru jako první?
    Moje spolubydlící, která hraje v inscenaci. Pamatuju se, jak tehdy přišla z hospody, našla rozepsaný text na stole a řekla: „To je dobrý, to dopiš…“ Tím mi dala impuls, abych to dodělala.
  • Je velký rozdíl, když sedíte a vidíte text na obrazovce počítače, a pak jeho finální podobu na jevišti?
    Psala jsem to pro konkrétní lidi. V hlavě se mi ty situace rozehrávaly samy. Při zkouškách jsem musela udělat nějaké ústupky. Někdy je to odlišné, většinou to ale působí stejně, jak na papíře, tak na jevišti.
  • Jsou dva okamžiky, které v hlavě mohou skvěle zafungovat, vtip nebo naopak pláč. Nastalo toto při tom psaní v té intimitě, kdy jste tvořila?
    Nesmutnila jsem, ani se nesmála. Je tam ovšem jeden moment, který se mě hodně dotkl, že jsem si to promítla na sebe, uronila jsem pár slz. Moc jsem se do toho vžila. Bála jsem se potom zkoušení. Myslela jsem na nějakou psychohygienu, aby je to moc nedostávalo. První zkoušky z toho byla děvčata hotová. Musely jsme přestat zkoušet, odpočinout si, pak jsme mohly jet dál. Přeci jen jsme ženy, takže to vnímáme citlivě.
  • Už jste dala projekt (ne)chtěné útěchy k ledu, máte tuto kapitolu psaní v sobě uzavřenou?
    Vlastně úplně ne, ani pro soubor. Stále v tom objevujeme nové a nové věci. Stále nás něco láká, občas se stává, že máme zkoušku navíc, stále to v nás a s námi žije. Nemám to uzavřené v nějakém šuplíku, což je velmi fajn.
  • Na šuplík jsem se ptal záměrně, pokud se něco uzavře, tak je prostor otevřít něco nového. Zmínila jste, že píšete další kus…
    Právě další šuplík otevírám, i druhá hra mapuje historii, tentokrát naši. Štve mě politická situace, nejsem spokojená s tím, jak dopadly volby, nelíbí se mi smýšlení a jednání Čechů… V nové hře se zaměřuji na dobu od 50. let až po současnost. Promítne se tam komunismus, i konec války.
  • Zajímáte se o historii. Ovlivnila Vás při psaní hry i rodinné zázemí?
    V souboru Diverzanti jsme mimo jiné hodně pátrali po tom, jak se dění po 2. světové válce dotklo našich blízkých, jak historie prošla našimi rodinami. Moravané si své užili hlavně díky křesťanství, hluboké víře. Na severu jsme byli zase zavíraní. Sesbírané příběhy začleňujeme do scénáře. Sama jsem zvědavá, jak to všechno bude fungovat. Pocházím z rodiny, kdy to máme půl na půl. Jednak jeden z našich členů byl hodně vysoce postavený komunista, z druhé strany to odnesli. Dědeček byl vyhozený ze statku. Děda se o tom nechce bavit, sám od sebe o tom nevypráví. Dochází u nás k zajímavým střetům…
    Ale inspirace a sběr materiálu byl daleko širší. Uvědomuju si, že do současnosti se přirozeně promítá minulost, a pokud se o ni nezajímáme, pramení z toho chyby. Takže, než jsme začali zkoušet, celý soubor vyrazil do ulic. Zjišťovali jsme, co dnes lidé vědí o naší minulosti… A nestačili jsme se divit. To, že nevědí mladí lidé, kteří danou dobu nezažili, je možná přípustné, i když je to neomlouvá. Ale že nic nevědí ani starší ročníky, tomu jsme nemohli uvěřit.
  • Hledala jste odpověď, jak z toho dnes ven? Jak nepodlehnout agresi, nevšímavosti, negaci…
    Myslím si, že to vzniká díky tomu, že se lidé v dobrém nezajímají o ostatní. Možná je to velkou svobodou, kterou máme. Svoboda by se měla brát zodpovědně vůči ostatním lidem. Každý jede jen za sebe, já, já, já na vlastním písečku. Nevím, zda se to dá změnit. Řešením by mohlo být více se angažovat, zajímat se o dění kolem sebe, i o politiku.
  • Co je pro Vás útěcha ve Vaší divadelní práci?
    Myslíte při psaní nebo při divadelní produkci a propagaci? Co je pro mě útěcha? Sama sebe jsem s odstupem od mé první zkušenosti s psaním hry vnitřně utěšila, že nemusím mít hned ze všeho strach. Zkušenost s první hrou je pozitivní. Mám nějakou jistotu v tom, že ta hra funguje, žije. Zvou si nás do různých měst, v tom je pro mě vnitřní útěcha. Je třeba mít trpělivost, a jít za svým snem, cílem. Projevilo se to nejen při psaní (ne)chtěné útěchy, ale promítlo se to do mého dalšího života. Zocelilo mě to, za to jsem vděčná.

  • Volánková, Kateřina (*1993)
    Narodila se v červnu roku 1993 do veselé rodiny Volánků – úspěšně absolvovala mateřskou školku v Postoloprtech, díky které se dostala až do Brna na Masarykovu univerzitu, kde nejprve studovala divadelní vědu a nyní je studentkou kulturního managementu na Filozofické fakultě. Přes školní rok tedy pobíhá v Brně od divadla k divadlu (v tom horším případě od katedry ke katedře), v létě nahání návštěvníky na hradu Křivoklát nebo je naháněna rodiči do rodného města Loun. Dlouho na jednom místě nevydrží, ačkoliv když jí uvaříte výbornou kávu, tak se od Vás nehne. Má strach z vlaků, umí si olíznout loket a povětšinu času nosí šaty.
    Jako malá prošla řadou zájmových kroužků (dokonce i hrou na kytaru – díky skvělému pedagogovi, který po ní házel housky- pochopila, že asi skutečně nemá hudební sluch), až se dostala k divadlu. Spolupracovala s amatérskými divadelními soubory (MHD Louny, Rádobydivadlo Klapý a Filozofická kočovná společnost), než založila vlastní soubor Diverzanti. Právě s tímto souborem nazkoušela svou první autorskou hru (Ne)chtěná útěcha, která měla premiéru v lednu 2017 v divadelním studiu Paradox. Díky této hře si uvědomila, že jí psaní baví víc než hraní, a také že lepší než režírovat je házet tužky po hercích. Baví ji divadlo, které nutí přemýšlet.
    Její hra (Ne)chtěná útěcha získala čestné uznání v soutěži o Cenu Evalda Schorma za rok 2016.
    Zadáno pro Činoherní klub uvádí.
     
    | 15.1.2018 00:01:51 Josef Meszáros |             | Foto: archiv |
     
     
     
    Časopis /
    aktuálně ze světa činohry, hudby, opery, tance, literatury a umění
     
    V rubrice ... /
    Aktuální články
    Starší články
     
    Divadlo žije! 
     
    Z jiných oblastí ... /
    Hudba
    Opera/ Tanec
    Literatura/ Umění
     
    Scena.cz - 1.kulturní portál  
    /
    Jak    číst příspěvky
       se registrovat
       soutěžit
       hledat
     
     
     
    Mapa serveru