Scena.cz - 1. kulturní portál   reklama Kapka medu pro Verunku Volny
Scena.cz - 1. kulturní portál  
/
Jak    číst příspěvky
   se registrovat
   soutěžit
   hledat
 
 
 
Mapa serveru

    Časopis/Navigace
/
 
Aktuální články... /
Dalších 5
 
Divadlo žije! 
 
Starší články... /
Dalších 5
 
 
Recenze
 
Sofie v NOD Roxy Připravit pro tisk Odeslat mailem /
 
Zdenka Josefi (Sofie)Nonverbální představení pod názvem Sofie představila v NOD Roxy Zdenka Josefi jako své magisterské představení na katedře pantomimy HAMU. Dílko vznikalo v rezidenci v olomouckém divadel Na cucky, a před časem byla představena work-in-progress v rámci večera v divadle DISK. Tentokrát ale celý večer patřil pouze této jediné interpretce, která divákům zprostředkovala příběh „manželky ve zlaté kleci“. Autorka a interpretka zároveň v něm uvádí diváky do příběhu jen zdánlivě banálního, do zvláštního izolovaného VIP světa Není ovšem třeba žádných berliček, aby bylo představení sdělné a jasné. Vše se odehrává v black boxu NOD Roxy, a veškerý prostor zabydluje pouze performerka svým pohybem a slovy.

Významným (a vlastně jediným pomocníkem je jí sugestivní hudba Stanislava Abraháma, event. light design Davida Prokopiče). Tyto prvky rytmizují celý příběh, zpomalují a zrychlují jeho rytmus. Zdenka Josefi je oblečena ve zvláštním šedavém kostýmu (autorkou je Jitka Josková), který svým tvarem a strukturou připomíná cosi mezi módním výstřelkem a náznakem pláště robota. S tím souzní i robotické, loutkově stylizované pohyby, které herečka provádí, optimisticky strnulá mimika tváře a slovní doprovod, líčící v bodech a frázích denodenní stereotyp života v blahobytu a samotě. Zautomatizované pohyby, naučený bezduchý úsměv, stále se zrychlující rytmus každodenních úkonů jsou zpočátku perfektní. Je to ideál reprezentativní dokonalé manželky, u níž vše zpočátku vypadá jako naprosto v pořádku. Je dobrovolnou součástí systému. Jen náznakem – nošení kávy manželovi v pozici na čtyřech jako pes – je tu pohybově zmíněna podřízenost a nemožnost (neschopnost?) vymanit se z tohoto stereotypu. Postupně – v opakované scéně - se pohyby zrychlují, přerušují, různě deformují, stejně jako doprovodná řeč. Současně pak jsme svědky toho, jako by se odloupávaly jednotlivé vrstvy pečlivě vypěstované image. Ve slovních zmínkách odhalujeme, že vše nefunguje tak, jak bylo zprvu líčeno, a že mnohé, co bylo řečeno, je pouze výsledkem denního snění. Zároveň jsme svědky několika drobných kolapsů, které jsou však vůlí tohoto lidského domácího stroje jakoby ignorovány, a znovu je nahozen stav „dokonalosti“, byť poněkud pochroumané, tj. zpomalené, a jako stále více vnitřně vyprázdněné. Vše vrcholí absolutním kolapsem, v němž se performerka definitivně hroutí, a stále se zesilující zvuková stopa tento pocit absolutního duševního krachu – nervového zhroucení – umocňuje až do nesnesitelna. Pro diváky více než silný okamžik, v němž nejen může, ale doslova musí spoluprožít hrůznost okamžiku, kdy tělo i hlava vypoví službu. Situace jen zvolna doznívá, a vše se zdánlivě vrací do normálu… Sugestivní a silné představení, které může vést k zamyšlení nad tím, zda je chyba v hrdince samotné, v jejím banalitami a přepychem zaneseném životě, vy její povrchnosti a neschopnosti se z tohoto stereotypu vymanit, nebo v situaci, do které se dostala sňatkem, který ji uzavřel ve zlaté kleci?

www.nod.roxy.cz
 
| 26.6.2017 11:06:05 Jana Soprová |             | Foto: archiv divadla |
 
 
 
Časopis /
aktuálně ze světa činohry, hudby, opery, tance, literatury a umění
 
V rubrice ... /
Aktuální články
 
Divadlo žije! 
 
Z jiných oblastí ... /
Hudba
Opera/ Tanec
Literatura/ Umění
 
Scena.cz - 1.kulturní portál  
/
Jak    číst příspěvky
   se registrovat
   soutěžit
   hledat
 
 
 
Mapa serveru