Scena.cz - 1. kulturní portál   reklama Volny
Scena.cz - 1. kulturní portál  
/
Jak    číst příspěvky
   se registrovat
   soutěžit
   hledat
 
 
 
Mapa serveru

    Časopis/Navigace
/
 
Aktuální články... /
Dalších 5
 
Přáníčka.net 
 
Starší články... /
Dalších 5
 
 
Recenze
 
Úchylky a potvory Připravit pro tisk Odeslat mailem /
 
POTWORYSezóna v pražském A Studiu Rubín jede jako dobře promazaný stroj, i když někdy je třeba reagovat pružně na výpadek v plánu, a nahradit plánovaný titul titulem náhradním. Takhle prý došlo i k napsání nového kousku jednoho z populárních dramatiků dneška, totiž hry Moje malá úchylka Tomáše Dianišky. Autor si zde pohrává nejen s různými žánry, od hororu a thrilleru, po absurdní grotesku a klaunérii, a tematicky s nejrůznějšími nešvary a klišé dneška (módní trendy a jejich zneužívání, neumětelství, za které se lidi nejen nestydí, ale ještě se jím chlubí, klišé sladkobolných a senzačních osobních příběhů). Režie se ujala Adéla Stodolová, a je to rozpoznatelné ve stylu představení, které je hodně postaveno na pohybové stránce.

To, co je pro hru a inscenaci charakteristické, je z mého hlediska dosti drastický (možná bych řekla, až laciný) humor, výrazné využívání a zneužívání klišé. Na bránice diváků se útočí především prvoplánovými, chvílemi značně drsnými legráckami (výrazné sólo zdánlivě slepého hostitele, který ve velkém rozbíjí talíře a je navíc postižen Tourettovým syndromem, tj. nutkavým vykřikováním sprostých slov). Ovšem to, čemu se mladé publikum hurónsky směje, mi připadá spíše trapné (což je zjevně spíše můj problém). Publiku, které je do Rubínu zvyklé chodit, tato forma humoru zjevně konvenuje. Klaunsky laděné výstupy, které spolu nutně nemusí souviset, a jsou určeny v první řadě pro obveselení diváků, dávají dohromady groteskní, značně pokřivený obraz dnešní společnosti, módních trendů, komercionalizace, spotřebního života i podivných, většinou genderově nejasných vztahů. Jednotlivé postavy – slizký, svými úmysly neidentifikovatelný hostitel Petra Vančury, nešikovný kouzelník Jana Ciny, žena s permanentním orgasmem Bereniky Kohoutové (alt. Hana Vagnerová) a fanatický plastický chirurg Andreje Poláka, - jsou doslova materiálem pro vyrábění komických, často velmi absurdních scén a scének. A doslova do toho „šlapou“. Z jejich sólíček a vzájemných interakcí postupně vyrůstá jakási metafora dneška, a zároveň naprosto nepravděpodobný svět, kde se nelze ztotožnit ani sympatizovat s žádnou z postav, je možné pouze se jim smát. Možná, že právě tato kombinace nemožných postav a přiznaně přepísknutých dějů je ono kouzlo, které mladé publikum fascinuje a okouzluje.

Trochu jiný typ humoru přinesla zatím nejnovější premiéra, POTWORY, který by mohl mít podtitul genderový či feministický komiks. Dílko polské spisovatelky a aktivistky Sylwie Chutnik zpracovala pro Rubín kmenová režisérka strašnického Divadla X10 Ewa Zembok, která si ke spolupráci přizvala z domovského divadla všestranně použitelnou kolegyni Bio Mashu. Ta se postarala o výpravu a hudbu, a zároveň v představení hraje. POTWORY jsou hodně drsnou reportáží ze života žen v panelákové čtvrti Varšavy, kde násilí a mordy, o podvodech nemluvě, jsou na denním pořádku. Normou je tu velmi svérázný životní styl a vztahy. I když se vše se odehrává na miniaturním prostoru ne-jeviště Rubínu, můžeme podlehnout iluzi, že je tu doslova celý svět a že my jsme jeho součástí. Obraz tohoto bezmála post-apokalyptického světa vytváří pohřebiště porůznu roztroušených porouchaných (a někdy sporadicky fungujících) přístrojů, mezi kterými blikají hřbitovní věčné lampičky. Kombinace falešného světa svíček ve spojení s červenými obaly vytváření pochmurně morbidní a zároveň jaksi lascivní atmosféru příběhu, jehož jednotlivé epizody se odehrávají v paneláku, baru, v obchodě či na hřbitově. Panelák je vtipně ztvárněn vysokou štíhlou knihovnou s titěrnými kostkami=byty, naplněnými artefakty, které charakterizují jednotlivé nájemníky. Struktura výškové budovy je navíc naznačena na bocích namalovanými okny. O prostředí čtvrti vypovídají nápisy vytvářené pestrobarevnými žárovičkami, které označují místní bistro a kasino. Atmosféru podmalovává rapová hudba. Protagonistky příběhu to rozhodně nemají v životě lehké - těhotné Halině zabili manžela, Celina chodí s nepravými muži, Bronka má rakovinu prsu, a Stefa trpí domácím násilím, ale kupodivu vše tak nějak zvládají, a dokonce nacházejí sílu k pomstě. O postavy čtyř drsných Varšavanek, ale i dalších lidí, kteří ovlivnili jejich životy, se podělili pouze tři herci. Vedle Bio Mashi je to Dana Marková a Tomáš Dianiška. Přímo před našima očima se proměňují drobnými úpravami zevnějšku z jedné postavy do druhé, a navzdory osobním „obětem“ zdárně míří ke své promyšlené pomstě, která doslova nenechá kámen na kameni. Komiksová forma inscenace poskytuje patřičný nadhled, a i když – jako v případě předchozího kusu – se těžko s nějakou z postav ztotožníte, přinejmenším musíte obdivovat až eskamotérské kousky jednotlivých protagonistů. Je zjevné, že kousky, které se ději v A Studiu Rubín, rozhodně nejsou pro mainstreamové publikum. Nicméně mají své stálé publikum a dokážou svým fanouškům nabídnout velmi výrazný obraz světa, v němž se mísí absurdita násilí a zvráceného myšlení, se svérázným humorem a nadsázkou.

www.astudiorubin.cz
 
| 8.5.2017 21:05:58 Jana Soprová |             | Foto: archiv divadla |
 
 
 
Časopis /
aktuálně ze světa činohry, hudby, opery, tance, literatury a umění
 
V rubrice ... /
Aktuální články
 
Divadlo žije! 
 
Z jiných oblastí ... /
Hudba
Opera/ Tanec
Literatura/ Umění
 
Scena.cz - 1.kulturní portál  
/
Jak    číst příspěvky
   se registrovat
   soutěžit
   hledat
 
 
 
Mapa serveru