Scena.cz - 1. kulturní portál   reklama Volny
Scena.cz - 1. kulturní portál  
/
Jak    číst příspěvky
   se registrovat
   soutěžit
   hledat
 
 
 
Mapa serveru

    Časopis/Navigace
/
 
Aktuální články... /
Dalších 5
 
Přáníčka.net 
 
Starší články... /
Dalších 5
 
 
Rozhovory
 
Lucie Polišenská: A také nám do toho nikdo nekecá… Připravit pro tisk Odeslat mailem /
 
Herečka Lucie PolišenskáSešli jsme se v době, kdy se červen překulil do druhé poloviny. To znamená, že se blížil konec sezóny a to už je prý „problém v divadle úplně všechno“, konstatovala herečka Lucie Polišenská. Na otázky často odpovídá s velkou nadsázkou, ale upřímně. Lucie je členkou činoherního souboru Národního divadla, ale první herecké krůčky si odchodila na jevišti oblastního divadla v Šumperku. S kamarády z DAMU mají už osmým rokem divadelní spolek Cabaret Calembour. A samozřejmě, že si jí všímají i televizní tvůrci. Tuto svou práci má dokonale zmapovánu - tatínek jí prý dělá osobního archiváře. V tomto případě to znamená, že si natáčí seriály s ní a pak z nich sestřihá všechny scény, kde hraje Lucka. Takže herečka má k dispozici zajímavou statistiku, kolik minut v daném seriálu odehrála. S Lucií jsme se sešli po představení Na moři, zírám nahoru, společně jsme usedli v kavárně Nona na Nové scéně. Právě odbila 22. hodina…

  • V inscenaci Na moři, zírám nahoru hrajete Řekyni Emmu. Jak se v té postavě cítíte?
    Mám náročný kostým. Hraju v neoprenu, na boso, scéna místy klouže, a je mi dost horko … Někdy si režiséři něco vymyslí a herec to musí splnit. Ovšem Nová scéna je pro experimentální inscenace určená, takže divák se zvláštní dramaturgií musí počítat. Snadno se může stát, že i tak představení někomu nesedne, zatímco jiný odchází unešený a spokojený. Zda tahle věc je můj šálek čaje nebo není, asi není relevantní otázka. To je herecký úděl, že kolikrát děláte věci, které vám nesedí, ale snažíte se vyhovět. Hrajete tak, jak nejlépe umíte.
  • Přiznám se, že já osobně jsem to nepřijal...
    Proč?
  • Prostě mě to nechytlo, možná jsem měl špatný den. Těžko se to vysvětluje. Zajímal by mě úhel pohledu ze strany herce…
    Mohu říct, že moje parketa to také úplně není. Ale myslím, že jsem se s tím poprala docela dobře. Ta forma není pro mě úplně ideální. Na druhou stranu se ale takovým výzvám nebráním, ráda zkouším něco nového.
  • Blíží se konec sezóny, už jste asi dost unavená…
    Každý vám to potvrdí, že v tomto období je problémem v divadle v podstatě všechno. Opravdu jsme po sezóně unavení, červen je pro nás na doraz.
  • Na vojně vojáci stříhali metr, odměřujete také posledních sto dní sezóny?
    A jak… Nějak se to nakupilo. Máme spoustu záskoků, dost se mi to rozházelo. A navíc natáčím. Docela časově náročný konec června.
  • Natáčíte seriál Ohnivé kuře. Moje maminka mi hlásila, že dnes bude na Vás koukat, prý jste šikovná, a dobře děláte legraci. Co pro vás seriál znamená?
    Mám ráda, když to herectví je pestré. V divadle zkouším a hraju v hodně různorodém repertoáru, od klasiky k současným věcem, a navíc se střídají scény – Stavovské, Národní, Nová scéna. Ale pořád jsem schopná přemýšlet a tvořit, normálně fungovat. Když si pak odskočím natočit nějakou legracičku do Ohnivého kuřete, je to docela fajn vyvážené. Kdybych ale dělala jen Ohnivé kuře, to bych se asi zbláznila. Nebavilo by mě jen točit seriál. Když se to zkombinuje, dělám „Kuře“, legrácky v cukrárně, a pak přijdu do divadla a hraju třeba ve Spalovači mrtvol, mám pocit, že si pořád držím nějakou zdravou mez.
  • V historické budově hrajete Helenu ve Snu čarovné noci. Hrajete ji ráda?
    Hodně nás to baví a bereme to trošku jako závody.
  • Jak to myslíte?
    Stále tam běháme, do toho trampolína a žebřík… Je opravdu náročné to všechno mezi těmi molitany uběhat, a do toho ještě mluvit, aby nám bylo rozumět. Máme tu inscenaci rádi, protože si docela zablbneme. Na závěr představení všichni na sebe naskáčeme na trampolíně a jdeme domů. Je to zase něco úplně jiného. Helena je pro mě fajn a baví mě. Ale důležité je, jak to působí na diváky.
  • Slyšel jsem názory, které se pohoršovaly nad režijním pojetím. Mě naopak moc zaujalo. Jak to vnímáte Vy?
    Mám pocit, že někteří diváci mají svou muzeální představu, jak má Sen vypadat. Takže prudí, šťourají, mají problém… Je to nepříjemné, protože pak nemáme čas na to, abychom mohli tvořit v klidu. Nechápu, proč bychom se nemohli vyřádit. Je to přece kouzelný les, může být jakýkoli, plný elfů a víl. Záleží na fantazii, každý si to může představit jakkoli chce. Dost mě překvapuje, že zrovna u tohoto titulu se diváci pohoršují. Chápu, že se jim to nemusí líbit, nebo je to nemusí bavit, ale proč tvrdí, že to není Shakespeare, že by se obrátil v hrobě… a podobně. Proč by to nebyl Shakespeare? Existuje přece spousta verzí a možností. Tak proč by nemohl existovat kouzelný les s trampolínou? Když to někoho nebaví, je to každého věc. Nelze se zavděčit všem…
  • S jakými pocity přijímáte novou roli?
    Mám velkou výhodu, že nikomu nic nezávidím. Každému roli přeju. Přiznám se, že raději hraju menší roli ve věci, která mě zajímá, než velkou roli v něčem, co mě nebere. V Národním divadle je to zařízeno tak, že na konci sezóny máme pohovory. Takže už s předstihem se dozvíme, co budeme dělat a kdy budeme zkoušet v příští sezóně. V tak náročném provozu je to pro všechny skvělé. Protože vím včas, jak zacházet s časem, a mohu si eventuálně domluvit další věci. Teď v Národním končím druhou sezónu, tak doufám, že budu mít pestré role, a že jich bude přibývat. Uvidíme.
  • Pocházíte ze Šumperka. Zajímalo by mě, zda Vaše umělecké začátky sahají až k základní škole?
    Chodila jsem v Šumperku dvanáct let do dětského pěveckého sboru, druhý alt, třetí hlas. Jezdili jsme společně na soustředění.
  • Do toho jste hrála divadlo?
    To také. Začala jsem hrát někdy v prváku na zdravce u ochotníků v Šumperku, dostala jsem se i do šumperského profesionálního divadla. Nakonec jsem se přihlásila na DAMU. Takže to u mě byla taková kombinace: ochotníci, sbor a šumperské divadlo.
  • Kdy jste se rozhodla stát se herečkou?
    V šumperském divadle potřebovali nějaké externisty z řad ochotníků, dělali jsme tam například Nejkrásnější válku. Zlomový okamžik nastal, když do divadla přišel režisér David Drábek inscenovat Cabaret, a já se dostala do company, protože potřebovali někoho, kdo umí zpívat a nějak se hýbat. Byla to skvělá spolupráce. Tam jsem naplno ochutnala, jak to vypadá, když se někdo věnuje divadlu profesionálně. Postupně jsem pronikla do tajů oblastního divadla, a za to jsem moc ráda. Zákulisí v Šumperku bylo úžasné. I když to bylo už před patnácti lety, stále si pamatuju, jak ti lidé spolu fungovali, žili. Když se povedlo, že tam přijel dobrý režisér, tak to bylo vzrušující. Nadchlo mě to. V té době jsem ještě neviděla žádné představení v Praze, nanejvýš jsem viděla pražské herce, když u nás někdo hostoval. Bylo moc dobré, že jsem tu atmosféru v Šumperku zažila. Takže určitě nemám takové ty hloupé představy, abych si myslela, že někam přijdu se slovy: „Já jsem herečka, jsem hvězda,“ a všichni se ze mě zblázní. Chci hrát divadlo pro druhé, ne pro úspěch a peníze.
  • Měla jste ovšem štěstí. Hned po absolutoriu DAMU jste získala angažmá v Divadle Na Vinohradech…
    Přesně tak. Za to může režisér David Drábek. Vzal si mě do Věci Makropulos, pak následoval nějaký záskok, a už si mě tam nechali.
  • Takže, režisér David Drábek byl pro Vás hodně osudový?
    Vlastně ano. Vzal si mě ve druháku do Malého vinohradského divadla, kde dělal inscenaci Berta, pak do Divadla Na Vinohradech. A nejnověji jsme se sešli v Laterně magice na inscenaci o Julesi Verneovi. Takže ano, David Drábek je pro mě stěžejní průvodce.
  • Dalším důležitým režisérem byl pro Vás Michal Dočekal?
    Už ve čtvrťáku na DAMU jsem si zahrála v Národním divadle v inscenaci Srpen v zemi indiánů roli Jean. Ta hra se mi hodně líbila, byla to moje první hostovačka, A přišla jsem k tomu, jak slepý k houslím. Nazkoušela jsem to, a v průběhu zkoušení této inscenace jsem dostala nabídku na angažmá v Divadle Na Vinohradech.
  • Taková nabídka se asi neodmítá. Zvláště, když jste ještě studentka DAMU…
    Byla bych blázen, kdybych to nevzala. Nesdílím názor, že z Národního divadla a Divadla Na Vinohradech se odchází jen nohama napřed. To už neplatí, zvláště v roce 2017. Když jsem tu nabídku dostala, chtěla jsem si to zkusit. Šla jsem tam ráda. A jak jsem tam hostovala, tak jsem se s těmi lidmi skamarádila.
  • V té době jste ovšem navíc spoluzakládala generační soubory Divadlo NaHraně a Cabaret Calembour. Stále s nimi hrajete?
    Byl jste někdy? Přijďte. Máme teď novou věc. Jmenuje se to Tryptichon di Voce. Spolek Cabaret Calembour jsme založili ve třeťáku na škole, hlavní tam jsou Igor Orozovič, Milan Šotek, Jiří Suchý z Tábora, Klárka Klepáčková, nyní Suchá, a já. Jediná jsem z nich byla o ročník výš. Tehdy mě přibrali s tím, že chtějí dělat kabarety a improvizace.
  • Potřebovali personu…, řekněme to na rovinu.
    Spíš jim chyběla herečka na roli staré Vrubelová (smích).
  • Kde vlastně hrajete?
    Původně jsme hráli na Kampě, ale teď – s výjimkou Plejtváka v Ypsilonce na Malé scéně - hrajeme na Palmovce v OFF programu na půdě. Tam to funguje dobře, měli jsme tam už druhou premiéru. Zábavné na tom je, že v době, kdy jsme začínali, jsme všichni byli v Praze. Po škole všichni odešli – Milan, Jirka i Klárka do Olomouce, Igor do Ostravy, Jirka a Klárka potom přešli do Českých Budějovic. A teď jsme se zase všichni sešli po šesti letech, kromě Klárky, která je na mateřské dovolené. A nakonec jsme se potkali v Národním divadle, což mi připadá neuvěřitelné. Snažíme se náš spolek držet, Mám pocit, že když máme něco svého, nikdo nám do toho nekecá, tak je to o něčem jiném. Tak nějak to stojí za tu péči. Není to o tom, že se mi nechce, že nepůjdu v neděli zkoušet. Poznáváme to divadlo z jiné strany, než na velkých scénách.
  • Hlídáte si rekvizity, kostýmy, když nemáte tým lidí, který by se o takové věci staral?
    Jasně. Žádáme o granty, zajišťujeme si propagaci, produkci. Je docela paradox, že jsme byli přizváni ministerstvem kultury, abychom moderovali předávání výročních cen, a za dva měsíce potom nám nepřiznali grant. Přitom potřebujeme nula nula nic. To je opravdu zábavná historka - nejdřív jsme pro ně byli skvělá parta, a pak jsme nedostali ani korunu.
  • Cabaret Calembour je pro vás jiný typ divadla, taková alternativa k věcem, které hrajete na velkých scénách Národního divadla …
    Je to dobrá věc, když se člověk může trochu odreagovat. Milan Šotek píše trochu jinak, něco takového u nás vlastně není - v tomto směru je tady „díra na trhu“. Baví mě ty slovní hříčky, zacházení s češtinou, vlastní písničky, které vznikly na základě češtiny. V tom jsme dost unikátní. Inspirujeme se Voskovcem a Werichem, cimrmanovským humorem - myslím, že ta inspirace je dost vidět. Hodně nás to baví. S návštěvností nemáme problém, což je po osmi letech skvělé.
  • A to je dobře… Hlavně, že máte spokojené diváky...
    A také nám do toho nikdo nekecá.
  • Na to jsem čekal, kdy to řeknete…
    Je to jiné, než když vám to dá někdo befelem.
  • Jak vnímají rodiče Vaši práci? Chodí na premiéry?
    Já rodiče na premiéry nezvu, ty mají zakázané. Chci si premiéru užít s kamarády, a ne se věnovat rodičům. Oni to vědí, a tak přijedou na reprízu. To mám čas se jim věnovat, a zajít s nimi třeba na pivo.
  • Tatínek je na Vás hrdý?
    Vždycky se nafukuje jako páv. Nejhorší je, jak to všechno v Šumperku probírají. Můj taťka je v tomto směru „pečlivý“. Televizi má propojenou s DVD, každý díl seriálu, kde jsem, si nahrává, a pak sestřihá scény, kde jsem jen já. Nevím, jestli pokračuje v druhé sérii Kuřete, ale prvních devadesát dílů mám sestříhaných. Tatínek konstatuje, že např. v prvém díle jsem byla osm a půl minuty… Celé mi to archivuje. Pro rodiče je to jiný svět, jsou na něj zvědaví. Občas mě to trošku otravuje. Když přijedu domů, nechci se bavit o divadle, chci mít klid - chci si s nimi opékat buřty, bavit se a třeba natírat plot. Dnes je to tak, že na ulici v Šumperku se každou chvíli chce se mnou někdo fotit. Rodiče to hodně prožívají, ale já chci normálně dýchat.
  • Jak prožijete léto? Nečekají vás nějaké open-air představení?
    Ne, potřebuju prázdniny. Neměla jsem víkend, ani nepamatuji. Chci jet také za babičkou, žít chvilku jako člověk. Dva roky jsem už v tom kolotoči, kdy vstávám v pět, točím od soboty až do středy, do toho zkouším, hraju… Mám už z těch textů vymletou hlavu. Opravdu si potřebuji odpočinout, třeba chvilku hrabat trávu, jet k vodě, přečíst si něco kromě scénářů a divadelních textů, jít na houby. Nebo sedět a koukat… Na to se moc moc těším.


  • Lucie Polišenská
    Narodila se v roce 1986 v Šumperku. Dvanáct let zde působila v dětském sboru Motýli. Původně vystudovala Střední zdravotnickou školu a chtěla se stát porodní asistentkou. Nicméně, osud rozhodl jinak – dostala se na DAMU, a studovala v letech 2005- 2009. Následně nastoupila do angažmá v Divadle Na Vinohradech, kde si zahrála mj. v inscenacích Ideální manžel, Věc Makropulos, Měsíc pro smolaře, Na flámu, Ženitba ad. Od roku 2009 hostovala ve Stavovském divadle (Srpen v zemi Indiánů, Jan za chrta dán, Zemětřesení v Londýně), v Činoherním Studiu Ústí nad Labem (Benefice) a ve Středočeském divadle Kladno (Noční motýl). Spolupracuje s Divadlem NaHraně a Cabaretem Calembour. Od roku 2015 je v angažmá v Národním divadle, kde hraje mj. Helenu ve Snu noci svatojánské, Emmu v Na moři, zírám nahoru či Zinu ve Spalovači mrtvol. Diváci ji mohli vidět také v rámci LSS, kde si zahrála Lucii v Komedie omylů. Objevila se také v několika filmech, např. Svatba na bitevním poli, Bludičky, Kobry a užovky a také v seriálu Ohnivé kuře.
    Zadáno pro Národní divadlo Praha
     
    | 4.9.2017 23:08:46 Josef Meszáros |             | Foto: archiv divadla |
     
     
     
    Časopis /
    aktuálně ze světa činohry, hudby, opery, tance, literatury a umění
     
    V rubrice ... /
    Starší články
     
    Divadlo žije! 
     
    Z jiných oblastí ... /
    Hudba
    Opera/ Tanec
    Literatura/ Umění
     
    Scena.cz - 1.kulturní portál  
    /
    Jak    číst příspěvky
       se registrovat
       soutěžit
       hledat
     
     
     
    Mapa serveru