Scena.cz - 1. kulturní portál   reklama Volny
Scena.cz - 1. kulturní portál  
/
Jak    číst příspěvky
   se registrovat
   soutěžit
   hledat
 
 
 
Mapa serveru

    Časopis/Navigace
/
 
Aktuální články... /
Dalších 5
 
Divadlo žije! 
 
Starší články... /
Dalších 5
 
 
Rozhovory
 
Nela Boudová: V životě nejsou na všechno odpovědi… Připravit pro tisk Odeslat mailem /
 
Nela BoudováPo úspěšné obnovené premiéře inscenace Leni v Divadle v Řeznické jsem se Nely Boudové zeptal, na co se těší. Odpověděla, že na první veřejný koncert staršího syna violoncellisty Andreje s orchestrem v rámci studií na plzeňské Konzervatoři, chvíle odpočinku a na letní hraní ve Večeru tříkrálovém v rámci Letních shakespearovských slavností. Herečka Nela Boudová je po léta spjata především s Činoherním klubem (v angažmá byla 1994 - 2009, ale hraje tu dodnes), kde nejvíce inscenací nastudovala pod vedením Ladislava Smočka. Zahrála si však v mnoha dalších divadlech, na počátku to byla nejrůznější divadla mimopražská, poté mj. Divadlo za branou II., Labyrint, Divadlo v Dlouhé, Hudební divadlo v Karlíně, Divadlo v Řeznické či Intimní divadlo Dáši Bláhové. I do nové sezóny má spoustu plánů, mj. bude zkoušet v Divadle v Rytířské s režisérem Jurajem Nvotou komedii Můj nejlepší kamarád. Diváci znají tuto výraznou herečku také z desítek filmů a seriálů. Letos v prosinci Nela Boudová oslaví životní jubileum. Takže jsme si povídali nejen o divadelních rolích…

  • V obnovené premiéře Leni jste převzala roli po Vilmě Cibulkové, která za ní získala Cenu Thalie. Jak se herečce vstupuje do takového projektu?
    Přiznám se, že jsem ze začátku tuto nabídku nechtěla vůbec přijmout. Ředitelka Yveta Srbová mě dlouho přemlouvala. Na inscenaci Leni pracovala jako dramaturgyně a tak moc dobře věděla, jak dobrý text to je. Určitě to nebyl záskok. Čekalo mě opravdu regulérní zkoušení. Byla jsem ráda, že jsme nově do inscenace vstoupili dvě společně s Johanou Tesařovou, takže jsem v tom nebyla úplně sama.
    Svou důležitou úlohu sehrála má německá zkušenost (část dětství strávila v NDR – pozn. red.), a tak jsem začala sledovat dokumenty o hlavní představitelce, režisérce Leni Riefenstahlové v originále. Díky tomu jsem k ní měla blíž, než kdybych sledovala dokumenty s titulky. To byl důležitý okamžik, to mě dostalo.
  • Co jste objevila? Čím Vás postava Leni zasáhla?
    Přečetla jsem si její neautorizovaný životopis, pak její autobiografický životopis, a najednou jsem zjistila rozdíly v náhledu na dané skutečnosti. Každý se samozřejmě vidí jinak, než ho vnímají ti druzí. Ony existují důkazy, že opravdu lhala, a minulost si idealizovala, aby před světem vypadala hezčí a lepší. V podstatě je to pro mě naprosto fascinující osoba.
  • Svědectví Němců o prožití válečného a poválečného traumatu nám byla upíraná, až v 90. letech se objevilo několik filmů s touto tématikou. Byť německý národ rozpoutal druhou světovou válku, obyčejní lidé museli prožívat těžké chvíle…
    Právě z toho pramení jejich současný přístup k uprchlíkům. Určitě je tam stále národní pocit určité viny z minula.
  • V inscenaci Leni je Vaším kolegou, či protivníkem Ondřej Kavan jako moderátor Johny Carson. Připadalo mi, že je k postavě Leni krutý. Jak ho vnímáte Vy?
    Je zajímavé, že ti dva se nikdy v životě osobně nesetkali. Tato fikce je ale výborný nápad. Jeho postava je určitě necitlivá, je to bavič, který chce rozproudit debatu, nastoluje kontroverzní témata, chce z ní něco vytáhnout…. O tom celá ta hra je.
    Po premiéře mi hodně diváků říkalo, že nevědí, co si o Leni mají myslet. A to je podle mého výborné. Někomu tam chyběla katarze, chtěl tam mít nějaký závěr. Ale v té hře je konec otevřený, a tak to je správné. V životě nejsou na všechno odpovědi. A nic není jednoznačné, nic není černobílé…
  • V té hře si kromě fikce, jak ji nastínili scenáristé, hrajete tak trochu na pravdu. V hledišti omdlí divačka, je to herečka Johana Tesařová, ale ne všichni diváci vědí, že je to hrané…
    Hezký okamžik té hry. Myslím si, že je moc hezké, když diváka dostanete, že neví, co je pravda a co ne.
  • To byla Vaše první spolupráce s Divadlem v Řeznické?
    Kdepak, třetí. Kdysi jsem tu dělala s Mirkem Hanušem komedii Lidožrouti (1996), a pak s režisérem Jiřím Pokorným Kabelky (2009). Ale obojí je už dávno.
  • Nedaleko odtud je Činoherní klub, Vaše dlouholeté místo angažmá. Obě divadla leží nedaleko od sebe. Nestalo se Vám, že jste si ta divadla spletla?
    Do Činoherního klubu mám určitě vychozených cestiček víc než sem do Řeznické. Ale věřím tomu, že do Řeznické ještě také nějaké střevíčky prošlapu.
  • V Činoherním klubu stále hrajete. V kterých inscenacích Vás mohou diváci vidět?
    Hraju v Lédě, v Masce a tváři, Svatbě pozdního léta, a mám malou roli v Tanci bláznů, poslední inscenaci letošní sezóny.
  • S režisérem Smočkem jste asi spolupracovala nejvíc …
    … v Činoherním klubu nejvíc. Určitě je to osobnost, člověk, který vás neustále inspiruje, nenechá vás nikdy na pokoji. Vždycky jsem se bála, že když s ním nebudu dělat, tak nebudu schopná pracovat, protože žádný jiný režisér Vám toho k roli neřekne tolik, co on.
  • Předpokládám, že jste nakonec zjistila, že jste i bez něj schopná pracovat…
    Jiní režiséři používají jiné metody, ale on je nejkonkrétnější, nenechá jedinou situaci být. Je to takový pilný mravenec, nenechá nic náhodě.
  • Důležitou režisérkou pro Vás byla Jana Kališová. Nejnověji jste s ní spolupracovala na Hradě na Večeru tříkrálovém V srpnu Vás mohou v roli Marie v této inscenaci znovu vidět, a to na scéně HAMU.
    Ano, tu inscenaci hrajeme už druhou sezónu.
    Pokud jde o Janu Kališovou, byla to moje první režisérka, se kterou jsem profesionálně začínala někdy před 35 lety v Městském divadle Karlovy Vary. Bylo to v československé premiéře hry Henriho de Menthona Lokajové (1987). Hrála jsem Patricii de Granvista a mým partnerem byl Gusta Opočenský (Julio), bard divadla. S Janou Kališovou jsem pak dělala po letech v Hudebním divadle Karlín Včera Tě zabuju (2011), pak ještě Prachy (2011) v Divadle Palace a teď jsme se sešly ve Večeru tříkrálovém.
  • Jaká je podle Vás režisérka?
    Janu mám moc ráda, je optimistická, má moc hezké vidění a její komedie fungují, a to léta. A doufám, že stejně to bude s Večerem tříkrálovým.
  • Jaké je zkoušet a hrát na Letních shakespearovských slavnostech?
    Shakespearovské slavnosti jsou výjimečné tím, že se zkouší po nocích, pro herce je to náročnější, pak se jede v kuse. Vloni to bylo asi čtyřicet představení, letos dvacet. Myslím si, že to je poprvé a naposled, co jsem si vyzkoušela sériové hraní. Byla to nesmírně zajímavá zkušenost, jsem ráda, že jsem do toho šla, ale stačilo.
  • Nevyhovuje Vám sériové hraní nebo pracovní nasazení o prázdninách?
    V Čechách jsme takoví rozmazlení. Nevím, mě by to sériové hraní trvale asi nebavilo. Budu mít životní jubileum, a chci mít další léto úplně volné. Tohle mě pochopitelně časově omezuje, Přes sezónu mám spoustu představení a musím si čas dobře plánovat. Pak je nutné mít dva měsíce volno, pokud netočím… Dva měsíce bez divadla jsou podle mého nutné, člověk si vyčistí hlavu. To ovšem neznamená, že se letos netěším. Naopak, kolegové jsou výborní, Milan Šteindler je skvělý. Těším se i na Pepíčka Cardu a Tomáše Měcháčka.
  • Milan Šteindler je divočejší v improvizaci?
    Neimprovizuje, právě naopak, nedovolí si to. Má energii, je výborný. Má před Shakesperaem respekt, tak je ukázněný a dělá to úplně výborně.
  • Jste hodně využívána jako komediální herečka. Nedávno jsem Vás viděl v hořké komedii Žena, která uvařila svého manžela. Prý jste přemlouvali režiséra Petra Kracíka, aby v tom hrál mužskou postavu? Nakonec byl obsazen Otmar Brancuzský… Jste taková skvělá povedená trojka…
    Tato komedie si náš tři asi našla.
  • Byť se ta komedie tváří jako bulvární, má svou hloubku…
    Není zas tak úplně bulvární, je napsaná takovým zvláštním způsobem. Je to něco mezi groteskou a černou komedií. Baví mě na tom to, jak se v tom textu diváci poznávají. Buďto něco podobného zažili, nebo to zažívají, nebo tuší, že je to čeká. Manželský trojúhelník dokáže vždycky překvapit. Vždycky, když máme to, co jsme mít nemohli, tak se toho nabažíme, a iluze jsou pryč.
  • V té hře je kromě jiného zajímavé, že na muže se musí přes jídlo… Je to i Vaše osobní zkušenost?
    To opravdu ne. Protože kdybych já musela na muže přes jídlo, tak by každý ode mě utekl za týden, vzhledem k tomu, že nejsem vášnivá kuchařka.
  • Souvisí to s Vaším vegetariánstvím?
    To už je minulost.
  • Bylo to o velkém rozhodnutí a sebezapření?
    Určitě ne. Když to cítíte, tak to dáte. Úplná vegetariánka jsem byla takřka sedmnáct let. Teď jsem trochu povolila, protože mám muže, který jí maso, tak si občas spolu dáme. Ovšem jeden syn je vegetarián a druhý dokonce vegan. Nevím, zda je to u nich období, které je možná přejde. Já už nejsem tak striktní, jak jsem bývala. Vždycky bych dala přednost jídlu bez masa, ale jednou za měsíc, třeba maso na grilu neodmítnu. Řešit jídlo mi nepřipadá tak důležité jako dřív. Všechno patří k určitému životnímu období. A jsem ráda, že jsem kluky k tomu vedla. Je zajímavé, že starší syn Andrej, který hraje na violoncello, je vegan, a když jezdí na víkendy domů, vaříme vegansky, to mi chutná asi nejvíce. Můj muž je dobrý kuchař a vymýšlí recepty. Já na vaření moc nejsem.
  • Nezbývá, než Vám popřát krásné léto a k nastávajícímu jubileu hodně pohody, zdraví a radosti.
    To bude až za pár měsíců, ještě to tak neberu… Ale díky.

    Nela Boudová
    Její biologický otec je Tunisan, původně se jmenovala Neila Najar, až od třetí třídy, kdy se její maminka znovu vdala, se z ní stala Nela Boudová. Od šesté třídy žila s rodiči v NDR. Byla vegetariánka, cvičí jógu, ráda cestuje. Se scenáristou Janem Lekešem má dva syny Andreje a Dalibora. Absolvovala Státní konzervatoř v Praze (1988) a působila v angažmá v Divadle Vítězslava Nezvala v Karlových Varech a v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích. V letech 1990 – 1993 byla členkou Divadla za branou II. V roce 1992 hrála také ve Středočeském divadle Kladno – Mladá Boleslav. V letech 1992 – 1994 byla herečkou divadla Labyrint – uměleckého centra na levém břehu vltavském. Členkou ansámblu Činoherního klubu byla v letech 1994 – 2009. Jako herečka ve svobodném povolání i nadále spolupracuje s Činoherním klubem, hostuje na pražských divadelních scénách (Divadlo Palace, Divadlo v Rytířské), patří k populárním filmovým a televizním umělkyním. Kromě divadelní práce se věnuje filmu, televizi má za sebou desítky titulů. V dabingu si nejvíce lidí spojuje její hlas s Julií Robertsovou ve filmu Pretty Woman, výhradně Lucie Lue. Je autorkou dvou knih pro děti ELIŠKA A KORÁLNÍČCI (2008) a O VÍLE VONĚNCE (2010).

    www.shakespeare.cz
  •  
    | 24.7.2017 10:07:40 Josef Meszáros |             | Foto: archiv divadla |
     
     
     
    Časopis /
    aktuálně ze světa činohry, hudby, opery, tance, literatury a umění
     
    V rubrice ... /
    Aktuální články
     
    Přáníčka.net 
     
    Z jiných oblastí ... /
    Hudba
    Opera/ Tanec
    Literatura/ Umění
     
    Scena.cz - 1.kulturní portál  
    /
    Jak    číst příspěvky
       se registrovat
       soutěžit
       hledat
     
     
     
    Mapa serveru