Scena.cz - 1. kulturní portál   reklama Volny
Scena.cz - 1. kulturní portál  
/
Jak    číst příspěvky
   se registrovat
   soutěžit
   hledat
 
 
 
Mapa serveru

    Časopis/Navigace
/
 
Aktuální články... /
Dalších 5
 
Přáníčka.net 
 
Starší články... /
Dalších 5
 
 
Rozhovory
 
Bill C. Davis: Divadlo jako katedrála Připravit pro tisk Odeslat mailem /
 
Bill C. DavisAmerický dramatik Bill C. Davis přijel do Prahy na premiéru své hry Útěky (v originále The Expatriate 2007) v Divadle v Řeznické. Ostatně, toto divadlo s úspěchem uvádí i jeho nejslavnější hru Odvolání (The Mass Appeal 1980). V rámci svého pobytu se Davis zúčastnil i diskuse na americké ambasádě v Praze, a poskytl rozhovor pro portál 1. kulturní portál Scena.cz.

  • V pražském divadle v Řeznické jsou uváděny hned dvě vaše hry, a to Odvolání a Útěky. V zahraničních zdrojích jsme našla zmínky o tom, že Vaše hry jsou vždy částečně autobiografické. Je tomu tak i v tomto případě?
    Samozřejmě, ve všech hrách nějakým způsobem spojuji zážitky z vlastního života, myšlenky, které mi jdou hlavou, s inspirací, kterou získávám, když se rozhlížím kolem sebe a naslouchám příběhům. V případě Odvolání, které je starší, mě inspirovala moje raná zkušenost. Byl jsem dvanáct let vychováván v katolickém semináři v římsko- katolické kongregaci. Měl jsem tam jako kluk různé problémy s chováním, například jsem byl vyhozen z mariánského průvodu, protože jsem se v kostele zasmál. Na katolické střední škole jsem ale dostal učitele, který mi sedl. Byl nejen brilantní ve výkladu náboženských témat, ale měl i velký přehled pokud jde o filozofii, film, umění, hudbu, drama, atd. a dokázal to skvěle propojovat a udělat atraktivní pro studenty. I když jsem tehdy měl pocit, že pro mě střední škola nebyla nijak velkým přínosem, už tehdy se podvědomě vytvářel můj způsob myšlení. Zúročilo se to, když jsem začal pracovat v Rhinebeck Country Village, rezidenční komunitě pro duševně narušenou mládež, a byl svědkem veškeré bídy lidského rodu. Tehdy jsem napsal Odvolání. Principem jsou vlastně dva aspekty jednoho člověka, v mladším idealistickém vydání, a ve starším pragmatičtějším. S oběma jsem určitým způsobem souhlasil. Tak to má asi každý z nás, že jsou v něm obsaženy ty dva pohledy, ten mladší, nesmlouvavě idealistický, a ten starší, poučený životem, pragmatičtější. Takže se nedivím, že se setkávám s tím, že se diváci nevymezují proti jedné z postav, ale tzv. je „berou“ obě. Nesmlouvavý idealistický pohled je sice sympatický, ale do praktického života se příliš nehodí. Ta starší postava je pragmatická, poučená tím, co zažila. Můžeme ji odsuzovat, ale také se snažit ji nějakým způsobem pochopit.
  • Tahle Vaše hra je patrně ve světě nejhranější a nejoblíbenější. Čím to podle Vás je?
    To nedokážu přesně říci, ale patrně je tohle téma, týkající se nejrůznějších aspektů života, víry, nadčasové. Každý z nás v života se dostává do situace, která pro něj není snadná, a musí se rozhodovat. Ne vždy jedná úplně nejlépe, velmi často jsou rozhodnutí podložena nějakou zkušeností, nutným pragmatismem. Mám rád témata, která jsou nějakým způsobem přesahová, to znamená, že mají širší dosah, zajímají větší množství lidí, bez ohledu na národnost. Pro mě je ta hra nejen kritická a polemická, ale je to především hra o přátelství. Navíc má určitý zvláštní humor, který dokáže lépe zprostředkovat a strávit to poselství.
  • Když jsme u toho, co jste naznačil – tedy vaše výchova v katolickém prostředí, ale i jisté problémy, které jste tam jako dítě měl – jak je to dnes s Vaší vírou?
    Mám židovské předky, otec byl kyjevský Žid, ale v židovské víře jsem nikdy vychováván nebyl. Ten katolicismus tu byl ze strany mé matky, která měla předky v Irsku, tedy v katolickém prostředí. Ale celé to bylo složitější. Vzdělání jsem získával v církevním prostředí, u Maristů. Ale dost jsem se tomu vymykal, jak jsem už prozradil, měl jsem jako dítě určité problémy s kázní. Nicméně, mám v sobě náboženskou tradici, ale nejsem věřící v pravém slova smyslu. Nevykonávám náboženské rituály, nechodím do kostela. Nevěřím v dogma. Ale jsou určité aspekty církve, které uznávám. Obdivuju papeže, který statečně hlásá některé správné věci, ať se to týká zákazu zbraní, nebo povzbuzování matek, aby kojily své děti. Líbí se mi, jak hovoří o kontextu světa a náboženství. Pro mě katolická církev vždycky v sobě měla značnou míru teatrality, určitou sošnost, dramatičnost, zdůraznění jakéhosi vysokého umění. A na druhé straně velmi zjednodušující principy – jsi hodný, půjdeš do nebe, uděláš něco špatného, půjdeš do pekla. Dnes je svět složitější, a víme, že tyhle věci nelze brát tak docela vážně. Dle mého by člověk neměl mít potřebu toho hrozivě vztyčeného prstu nad sebou, sám by měl být schopen se rozhodnout, co je správné a co nesprávné. V průběhu dějin se mnohokrát stalo, že se náboženství využívalo k manipulaci lidí, podporovalo homofobii, rasismus, výlučnost nějaké vrstvy lidí, apod. Věřícím se servírovaly věci tak, aby nepřemýšleli, ale prostě se podřídili. A náboženství bylo zneužíváno jako zbraň nebo mocenský prostředek k prosazení určitých cílů. Náboženství jako takové má v sobě spoustu dilemat, a pro mě je důležité podstatou, aby o nich člověk přemýšlel, a sám si došel k tomu, co je správné. Náboženství je katedrála, kde se všichni mohou setkat. Je to místo určené pro hledání nejrůznějších odpovědí na nejrůznější otázky týkající se světa a jeho fungování, vztahů, ale i politiky, i existence jako takové. Má to vlastně podobnou funkci jako divadlo, které také vidím jako katedrálu, v níž se lidé shromáždí, aby společně sdíleli určitý zážitek a zkušenost, aby byli schopni vážit osud jednotlivce, naučili se empatii.
  • Druhá Vaše hra Útěky, která byla u nás uvedena, v sobě propojuje osobní a společenské resp. politické téma. Je tam mj. věta, že hrdina nechce žít v zemi ovládané zločinci. Je zajímavé, že hra vznikla jako reakce na vládu George W. Bushe, ale přitom to vypadá, jako by byla ušita na míru nově zvoleného Donalda Trumpa.
    No právě, myslím, že je to stále horší. Podle mého vláda Donalda Trumpa představuje velké nebezpečí pro budoucnost. Nejde řídit stát jako firmu, vidět jen hospodářský vzestup a zisk. Stát má jiné povinnosti vůči lidem než soukromý business. Má pečovat o zdraví duševní i tělesné svého národa, nejen o jejich materiální blahobyt. Je nebezpečné i to, jaké móresy Trump do politiky přináší, ať je to hrubost, neurvalost, formy homofobie, sexismu atd. Lidé skočí na pozlátko konzumní společnosti, uspokojení materiálních potřeb. Ale to nemá budoucnost, protože je to strašně povrchní. Člověk potřebuje i něco více, nějakou duchovní stránku života, jinak propadá depresi a vlastně ani neví proč.
  • Vaše vize budoucnosti je dosti černá. Ale únik, který hledá mladý hrdina Útěků, asi taky není řešením. Tedy cesta do země předků, do Evropy, do Irska. My Evropané zase víme, že dnes Evropa rozhodně není bezpečným místem…
    Tady jsme znovu u toho idealistického pohledu na svět - Kemper je spravedlivě rozezlen na Ameriku, znechucen realitou, a tak se domnívá, že hledání kořenů a návrat do země předků jej zachrání. Takhle to ovšem bylo i v případě těch, kteří se kdysi vydali za lepší budoucností do Ameriky. Vytvořil se nějaký mýtus o Americe jako zemi snů, kde je možné cokoli. Za tím snem přišli do Ameriky i mí předci. Ale střet s realitou ukázal, že to zas tak ideální není. Dostavila se deziluze a hledání nějakého řešení.
  • To je myslím problém mnoha imigrantských rodin. Nebouří se ti, kdo přišli do země za lepším životem, ale jejich potomci, kteří už se v Americe narodili.
    Proto jsem ve své hře ukázal tři generace – babička, ta která přišla do Ameriky kdysi dávno, na ní nedá dopustit, jako problematické vidí spíše rodinné vztahy (mimochodem, tady jsem využil autobiografického momentu, kdy za mnou moje babička „utekla“, když mi bylo 23 let). Zatímco její syn Keneth vlastně tak úplně neví, na jaké straně stát, cítí se ovšem vykořeněný, jeho syn Kemper už má jasno, že je třeba tu zemi opustit a vrátit se ke kořenům. V dramatické literatuře tohle není nic nového. Vzpomeňte si na Čechovovy tři sestry, s jejich životním heslem, neustále opakovanou mantrou Do Moskvy, do Moskvy. Nejde tu o ani tak o to, jestli opravdu do Moskvy dojedou, ale o tu naději, o tu cestu, která dává naději na lepší zítřky. Myslím, že to je neustálý koloběh. Lidé se vydávají na cesty, utíkají před válkou, před pronásledováním, hledají nový lepší svět, ať už ekonomickou nebo osobní jistotu.
  • Vy zatím stále zůstáváte americkým autorem. Máme momentálně na stole něco nového? Jaké téma vás zaujalo?
    Při svých cestách po světě jsem zatoužil po tom napsat něco, co by se mohlo odehrát kdekoli ve světě, téma srozumitelné kdekoli. Tedy hru evropského typu. Takže jsem nejnověji napsal hru pro Concierge Theatre pod názvem Household Accounts, která se týká osobních vztahů v rodině. Je to o pocitech, odcizení, rozhodování, generačních nedorozuměních. Samozřejmě, nějakým způsobem to znovu odráží to, nad čím přemýšlím, nad mou momentální osobní situací.

    www.reznicka.cz
  •  
    | 1.1.2018 11:12:03 Jana Soprová |             | Foto: Scena.cz |
     
     
     
    Časopis /
    aktuálně ze světa činohry, hudby, opery, tance, literatury a umění
     
    V rubrice ... /
    Aktuální články
     
    Divadlo žije! 
     
    Z jiných oblastí ... /
    Hudba
    Literatura/ Um?ní
     
    Scena.cz - 1.kulturní portál  
    /
    Jak    číst příspěvky
       se registrovat
       soutěžit
       hledat
     
     
     
    Mapa serveru