Scena.cz - 1. kulturní portál   reklama MDP Volny
Scena.cz - 1. kulturní portál  
/
Jak    číst příspěvky
   se registrovat
   soutěžit
   hledat
 
 
 
Mapa serveru

    Časopis/Navigace
/
 
Aktuální články... /
Dalších 5
 
Přáníčka.net 
 
Starší články... /
Dalších 5
 
 
Rozhovory
 
Hadar Galron: Mateřství je věc univerzální Připravit pro tisk Odeslat mailem /
 
Hadar GalronIzraelská dramatička Hadar Galron se netají svým vstřícným vztahem k Čechám. Říká, že v minulém životě tady patrně žila… Navštívila naši zemi už několikrát (mj. přijela se podívat na všechny tři inscenace své slavné hry MIKVE). Letos v březnu byla přítomna premiéře své další hry I ♥ MAMMA. Na konci sezony se znovu vrátí, bude totiž režírovat v Městském divadle Mladá Boleslav svou hru TAJEMSTVÍ. Takže témat k rozhovoru s touto velmi sympatickou dámou byla spousta…


  • Začnu banální otázkou: jak jste spokojená s tím, jak si v ABC poradili s vaší hrou I ♥ MAMMA?
    To, co jsem viděla, v procesu přípravy (pozn. mluvily jsme spolu v den generálky), se mi opravdu líbilo. Myslím, že herečky a herec odvádějí skvělou práci. Dokážu porozumět tomu, co říkají, protože tu hru dobře znám, ale nevím kolik humoru „prošlo“. Je potřeba to vidět s publikem, jestli se budou smát tam, kde se smích předpokládá. Bezpochyby se některé věci ztratí v překladu, něco naopak překladem získá. Musím připomenout, že jsme nad touto hrou strávili s Jiřím Janků a Petrem Svojtkou dost práce, a že jsem ji upravovala přímo pro české divadlo. Takže se dá říci, že to je světová premiéra.
  • V čem spočívaly úpravy?
    První verze vznikala v rámci izraelské herecké školy, kdy v ní hrály studentky 3. ročníku, tedy vrstevnice, a vytvářely jsme ji po dobu sedmi týdnů víceméně formou improvizace. Na počátku jsem měla jen strukturu hry, charaktery postav, a načrtnuté situace, a vše ostatní se dotvářelo v procesu zkoušení. Dnes tomu nevěřím, že jsem se se tehdy pustila do tak odvážného, přímo šíleného úkolu – během 7 týdnů napsat hru a zrežírovat ji a nazkoušet v dvojí alternaci. Ale naštěstí to dopadlo dobře. Druhá verze pak byla pro profesionální divadlo, kde byl vícegenerační soubor, navíc, bylo to divadlo v rámci ortodoxní komunity. Takže bylo potřeba vypustit postavu muže, a vytvořit z žen širší rodinu. Když jsem nabídla obě verze Petrovi, líbila se mu ta první s kamarádkami, já ale chtěla tu rodinnou. Nakonec jsme se dohodli na kompromisu. Přidala jsem některé situace, mj. smrt babičky v den narození pravnučky. Byla to taková symbolická pocta jedné z mých babiček.
  • Nic jiného jste neměnila? Přece jen mám pocit, že některé věci jsou vnímány jinak k ortodoxní společnosti než v té české, nevěřící…
    Ale mateřství je věc univerzální… tím je, myslím, hra blízká komukoli. Náboženství tam hraje jen dílčí roli, ale pochybnosti a slabosti matek a nastávajících matek jsou podobné všude na světě. Myslím, že jakákoli žena, bude-li stát před rozhodnutím, zda podstoupit potrat, bude řešit stejné dilema. Možná se objeví jiné vnějškové důvody, ale ty vnitřní budou stejné.
  • Zmiňovala jste se, že v Izraeli je mateřství extrémně důležitá věc, což dle mého jinde v Evropě není tak silné. Můžete to vysvětlit?
    Ve společnosti věřících je hlavním důvodem existence ženy to, že je schopna rodit děti, dávat život. Nejde jen o Židy, ale podobné je to třeba u Arabů. Čím je společnost ortodoxnější, tím je to silnější. Navíc myslím, že Židi to mají uloženo hluboko v DNA, tu povinnost přežít, udržet rod. Židovský národ prošel mnoha obdobími, kdy se jej pokusily jiné národy vyhladit, a proto cítí tu potřebu mít co nejvíce dětí. Můj otec například byl z dvanácti dětí, já mám tři děti, ale toho nejmladšího jsem si musela doslova vybojovat. Je to zkrátka takový vnitřní tlak, aby ženy měly děti. A žena, která nemá děti, se cítí ve společnosti špatně, protože jí dávají najevo, že s ní není něco v pořádku. Takže žena se u nás, pokud z nejrůznějších důvodů děti nemá, dostává do velkého stresu. Někdy to funguje podvědomě, je to jako droga. I já jsem to poznala sama na sobě. Měli jsme dvě děti, a manžel naznačil, že už další dítě nechce. A já jsem najednou začala být úplně posedlá představou třetího dítěte – syna. Dokonce se mi o něm zdálo. Nakonec jsem měla takový vyloženě živý sen, kdy za mnou můj nenarozený syn přišel a řekl: Ty mi slíbila, že se narodím, a nesplnila jsi to! A já se úplně emocionálně rozložila, a v tom rozrušení jsem manželovi řekla. Já prostě vím, že musím mít ještě jednoho syna, a jestli ho nechceš mít se mnou, tak si na to najdu někoho jiného. Byla jsem tehdy fakt jako šílená. Ale nakonec to dobře dopadlo – máme tři děti, a nejmladší je opravdu syn.
  • Vy jste taková životní bojovnice, v dřívějších rozhovorech jste se zmiňovala o tom, jak jste vybojovala se svým otcem, že budete pracovat v armádě. Jak to bylo?
    Na to se mě hodně lidí ptá. Pro mě to tehdy byl takový boj o nezávislost. Narodila jsem se v Anglii, ale na tehdejší dobu nerada vzpomínám. Byla jsem hyperaktivní dítě, pro které kombinace života v ortodoxní komunitě a britský vzdělávací systém byla doslova muka. Jedinými světlými chvilkami bylo to, když jsem mohla hrát divadlo. Když se naši rozhodli, že odjedeme do Izraele, začal pro mě úplně nový život. Rychle jsem se naučila hebrejsky a na rozdíl od Anglie, kde učitelky přímo říkaly, že ze mě nikdy nic nebude, byla jsem v Izraeli jedna z nejlepších ve třídě. Nicméně, přece jen jsem tak úplně nezapadala, asi proto, že jsem vždycky chtěla dělat věci, které nebyly pro holky z ortodoxní komunity. Když jsem si prosadila, že půjdu „na zkušenou“ do armády, otec velmi nesouhlasil. To byl jeden z mnoha mých bojů, které jsme v životě prodělala. Protože vždycky, když jsem něco chtěla, tak to z nějakých důvodů nešlo. Ale já jsem byla strašně tvrdohlavá, a vždycky jsem se zasekla, dokud jsme si neprosadila svou. Tak i v tomto případě. Nastoupila jsem do speciálního oddílu pro ortodoxní dívky.
  • Smířila jste se s otcem?
    Vzal mě na milost až tehdy, když jsem absolvovala jako jedna z nejlepších a byla dokonce pozvána k prezidentovi. Ale pak řekl: Tak, teď ti začne obyčejný život. Jsem ochoten ti platit studium, ale půjdeš studovat práva. To se mi tedy hodně nechtělo, při představě nekonečných hromad knih, které bych měla prostudovat, se mi dělali nanic. Ale smířila jsem se s tím. Pak se stal zázrak, z armády přišel dopis, že vzhledem k mým vynikajícím studijním výsledkům mi zaplatí další studium. Zajásala jsem, a místo na práva jsem nastoupila na divadelní školu. Pochopitelně, musela jsem tehdy odejít z domova, a sama si vydělávat na nájem v Tel Avivu. Začaly jsme vystupovat společně s kolegyní ze školy, která rovněž pocházela z ortodoxní komunity (působily jsme na té škole dost exoticky, protože jsme chodily zahalené), a vytvořily společně stand-up comedy na téma střetu ortodoxního náboženství a společnosti. Pro ni to ale začalo být příliš odvážné, takže jsem nakonec zůstala sama, a od té doby jsem vystupovala s vlastní one-woman show. Bylo to hodně provokativní, takže jsem v té době získala dost přátel, ale ještě více nepřátel. Ale hraju to do dneška.
  • Jak jste přišla myšlenka dělat divadlo?
    Já jsem to vždycky chtěla dělat, už jako malá holka v Anglii. V naší ortodoxní komunitě jsme hráli divadlo, a brali jsme to strašně vážně. Bylo to jediné místo, kde se mi dařilo. Já myslím, že jsem měla ADHD (hyperaktivitu), ale tehdy se to nediagnostikovalo, takže na mě ve škole byly pořád stížnosti. Akorát v tom divadle to nevadilo. Zahrála jsem si ve svých devíti letech Lizu Doolittleovou v Pygmalionu, a pak, když se hrálo cokoli, měla jsem hlavní roli. Asi to mám do jisté míry v genech, protože maminka vždycky milovala divadlo, a je mou největší fanynkou. Myslím, že plním její sny, které ona sama nemohla realizovat. Pamatuji se, když jsem byla malá, maminka pro nás psala operety, a nacvičovali jsme je u nás doma pod její režií. Asi si přála být herečka, ale ortodoxní společnost a doba jí to nedovolily.
  • Maminka je fanoušek, otec už méně… Alespoň jste to nějakým způsobem zúročila ve své hře I ♥ MAMMA ….
    Je to tak, maminka mě bere bez výhrad, otec mě posuzuje podle úspěchů, pořád se učí mě tolerovat. To je vždycky takový rodinný komplex, ty vztahy rodičů s dětmi, a já se to pokusila ukázat právě ve hře I ♥ MAMMA. Když se zamýšlím sama nad sebou, tak v době, kdy jsem neměla děti, jsem měla pocit, jak bych se vznášela někde v prostoru. Teprve děti mě v dobré slova smyslu uzemnily. Pochopila jsem to, když jsem poprvé s dítětem v náručí kráčela po břehu moře, a viděla, že po mně zůstávají v písku stopy. Měla jsem pocit, že své stopy v písku vidím takhle poprvé. A došla jsem k tomu, že mi mateřství dodalo na důležitosti a na jistotě.
  • Ve hře je důležitou postavou babička. Jaký vztah k babičce máte Vy?
    Měla jsem dobré vztahy s oběma babičkami. Jedna byla polská a druhá marocká. Měla jsem k nim velmi velmi zvláštní vztah. Obě byly velmi silné ženy. Moje polská babička přišla o manžela velmi brzy, a musela se tedy o všechno - tedy o děti, finance i domácnost - starat sama. Když děda umřel, mojí mamince bylo devět let. A moje marocká babička byla výjimečná osobnost. Bylo jí teprve 14 let, když se stala poprvé matkou. Když se jí narodil můj otec, byla vlastně ještě dítě. A nakonec měla 12 dětí! Já s ní vždycky měla spirituální spojení, a mám je i dnes, kdy už nežije. Ona byla taková vědma, léčitelka, pamatuji se, že mně, když jsem byla malá, vyléčila strašlivé bolesti uší, s kterými si doktoři nevěděli rady.
  • Mluvila jste o úspěchu. Co pro vás bylo největším životním úspěchem?
    Moje děti. Vždycky jsem si říkala, že jsou to naše nejdokonalejší výtvory. A rozhodla jsem se, že u třetího dítěte, které jsem si prosadila, si to prožiju i s tou bolestí. Rozhodla jsem se rodit bez epiduralu. A po této zkušenosti, kdy jsme dosáhla prahu bolesti, jsem si řekla: Když jsem dokázala tohle, zvládnu už všechno…
  • Na konci sezóny budete v Mladé Boleslavi režírovat svou hru Tajemství. Vím, že to byl původně film, známý i v zahraničí. Můžete říci o tématu něco více?
    Ano, je to původně film, založený na příběhu mé dobré přítelkyně. Dávali jsme tehdy scénář dohromady s režisérem Avi Nesherem. Stručně řečeno, je to příběh zakázané lásky, příběh ženy, která hledá sama sebe a své možnosti. Dívka z ortodoxní komunity po smrti své matky požádá otce, aby odložil její sňatek, a jde studovat do midraši (což byla malá ješiva - škola pro dívky, kde mohly studovat Toru). V roce 1996 to ještě zdaleka nebylo obvyklé, dnes už je jich hodně. Jejím cílem bylo stát se první rabínkou. V midraše se setkává s dívkou – rebelkou, a nakonec se do sebe zamilují. Což změní celý jejich život. I když příběh nekončí happy endem, je to myslím zajímavé, hodně emocionální drama o tom, jak člověk dospívá, jak objevuje sám sebe, své tělo, a je přinucen dělat důležité rozhodnutí.
  • Byl ten text hraný v Izraeli?
    Ano, právě teď ho hrají na jedné velké scéně, kde se hrála i má hra Mikve. Režisér Petr Mikeska tu inscenaci při návštěvě Izraele viděl.
  • Nebude to vaše první režie…
    Ano, v některých svých hrách jsem hrála, jiné jsem režírovala. Podle mé zkušenosti je dobré, když se na to poprvé můžu jen dívat, a ujmout se režie až třeba při druhém provedení. Protože, když člověk sedí u počítače a píše, může se jeho představa hodně lišit od realizace na scéně. Samozřejmě, režírovat vlastní hru má svá pro i proti. V každém případě se na to hodně těším, a věřím, že naše spolupráce s českými herci bude fungovat.

    I ♥ MAMMA
  •  
    | 9.4.2018 11:04:34 Jana Soprová |             | Foto: Jana Soprová |
     
     
     
    Časopis /
    aktuálně ze světa činohry, hudby, opery, tance, literatury a umění
     
    V rubrice ... /
     
    Přáníčka.net 
     
    Z jiných oblastí ... /
    Hudba
    Opera/ Tanec
    Literatura/ Umění
     
    Scena.cz - 1.kulturní portál  
    /
    Jak    číst příspěvky
       se registrovat
       soutěžit
       hledat
     
     
     
    Mapa serveru