Scena.cz - 1. kulturní portál   reklama Volny
Scena.cz - 1. kulturní portál  
/
Jak    číst příspěvky
   se registrovat
   soutěžit
   hledat
 
 
 
Mapa serveru

    Časopis/Navigace
/
 
Aktuální články... /
Dalších 5
 
Přáníčka.net 
 
Starší články... /
Dalších 5
 
 
Rozhovory
 
Matyáš Řezníček: Pokora k druhým by měla být přirozeným projevem… Připravit pro tisk Odeslat mailem /
 
Herec Matyáš ŘezníčekDivadelní čas je opravdu zvláštní a magický. Setkáte se s hercem po premiéře, v době, kdy má už v hlavě jinou inscenaci: první čtená, aranžovací, kostýmní a další zkoušky. Nejinak tomu bylo v případě Matyáše Řezníčka, člena činohry Národního divadla v Praze. Po listopadové premiéře Maryši, v níž ztvárnil roli Francka, se už chystá na českou premiéru inscenace Vítejte v Thébách. První uvedení se plánuje na 31. května a 1. června 2018 ve Stavovském divadle. Současně je třeba zmínit film Do větru, první českou boat movie, kde Matyáš hraje jednu z hlavních rolí a která právě vyplouvá do českých kin. Natáčení se převážně odehrávalo na plachetnici. Hlavním tématem filmu je hledání odpovědí na otázku – kam plout dál životem? Ale je také o hledání cesty. Podobná témata řeší Matyáš v monodramatu Po Fredrikovi, které nastudoval v komorním sklepním prostoru HarOLD pod hlavičkou umělecké skupiny OLDstars

  • Při natáčení filmu Do větru bylo prý málo místa na plachetnici… Podobně v inscenaci Po Fredrikovi, jste v podstatě divákům na dosah…
    Mám za sebou už víc jak deset repríz, tak jsem si zvykl. Zajímavé je, jak kdo na tento způsob velmi intenzivního, až invazivního divadla reaguje. Když jsme zkoušeli s režisérem Tomášem Staňkem, oba jsme byli zvědaví, jak naši práci z takové blízkosti diváci přijmou. Zkoušet pro prázdné židličky bylo úplně něco jiného.
  • Říkáte, že to máte vyřešené. Ale diváci jsou pokaždé jiní. Jaký je to pocit, když všichni pospolu sedí s Vámi v kruhu…
    Na začátku přijdu doprostřed prostoru, obhlédnu si diváky, pracuji si s tím, co vidím. Pozoruji diváky jak dlouho chci, jak mi to je pohodlné. Ve chvíli, kdy všechno zapadne, navzájem se propojíme, naladím se na diváky a oni na mě, mohu začít hrát. Funguje to tak, že řeknu vtip, diváci se zasmějí, já s nimi.
  • Vzpomenete si, jak jste reagoval poprvé, když jste si přečetl text hry?
    Text se mi od začátku líbil. Postava je výborně napsaná, má klasický charakter, za celou hru si projde fantastickým obloukem. Herecká výzva až na dřeň. Trochu jsem váhal nad tématem nemoci AIDS. Svým způsobem mi to přišlo zastaralé, rovněž samotná homosexualita… Ale od úplného začátku jsme všechno směřovali k lásce, bez ohledu na orientaci. I když gay tématika a nevyléčitelná nemoc se příběhem proplétají, celé je to především o lásce v obecné rovině.
  • Můžete přiblížit průběh zkoušení? Přeci jen je to monodrama, a být čtyři hodiny na zkušebně se mi nezdá pravděpodobné…
    Důležitá byla intenzita. Inscenaci jsme s Tomášem zkoušeli paralelně s našimi jinými pracovními povinnostmi, takže jsme se ve sklepní zkušebně scházeli hlavně po večerech a po nocích. Hodně jsem bojoval s textem, přiznávám naprosto otevřeně. Celé to představuje neuvěřitelnou masu textu. Když máte mluvit třeba pět minut v kuse, tak si musíte být stoprocentně jistý. Jinak začnete tápat, těkat, a to je prostě stresující. V textu musím mít jistotu. Naše představení trvá dvě hodiny!
  • Způsob, jakým hrajete, je podle mého o věrohodném převtělení. Nebo se mýlím?
    Na dvě hodiny se stávám skutečně Johanem. Oproti jiným scénám, jako je Národní divadlo, Divadlo Na Vinohradech a další, kde hraji, kde převtělení funguje úplně jinak. Tam musím držet především nějakou formu. Zatímco ve sklepě, na těch dvakrát tři metrech, kdy se pokládáte do úplně intimních emocí, mluvíte polohlasem, všichni vám rozumí, je všechno super, všechno je nadosah.
  • Je to Vaše první monodrama. Předpokládám, že to pro Vás znamenalo velkou výzvu po všech stránkách?
    Monodrama mě skutečně přitahovalo jako nějaká osmitisícovka. Už dlouho mě to lákalo. Chtěl jsem si prožít, vyzkoušet, jaké to je být dvě hodiny v kuse v postavě, kdy ani na chvilku nemůžete z role vypadnout. Stojíte tam třeba patnáct minut, diváci kolem vás, snažíte se hrát. Přijde to všechno samo, už jste najednou v postavě.
  • V případě Vašeho nastudování to není jen o hereckém výkonu, protože jste zároveň i zvukař…
    Scénickou hudbu pouštím z mobilu, a to není nic zvláštního. Pro mě to je klasická práce s rekvizitou. Místo skleničky či jiného předmětu vezmu mobil, vím, jak a kde ho mám zapnout. Našim cílem bylo zachovat zdání naprosté intimity, aby všechno šlo k divákovi skrze herecký výkon. Další člověk, byť by byl “jenom” v kabině a osvětloval by nebo zvučil, se do našeho záměru nehodil. Přirozeně došlo na mě, mám tím pádem celou inscenaci plně pod kontrolou. Všechno se děje skrze mě.
  • V rámci inscenace hrajete více postav, což se dá řešit třeba změnou hlasu, oblečením…
    To byl oříšek. Změna hlasu se nabízí. S různou modulací jsem pracoval na začátku, každé postavě jsem dával jiný hlas, ale bylo to dost naivní, postavy ale ztrácely hloubku. Museli jsme na to jít víc rafinovaně. Velmi nám pomohl samotný Johan, občas jsme do jeho monologu zakomponovali názor na ostatní postavy, jak je vidí on. Najednou je začal interpretovat, a to bylo ono. Musel jsem na to jít hodně s citem. Ve výsledku to je skutečně o vnitřním prožitku. Každou reprízu hraju trošku jinak. Už o tom nepřemýšlím, hraji si s tím, některé věci řeším intuitivně.
  • Předpokládám, že i na toto představení jste pozval své blízké?
    Měl jsem z toho docela strach, spíš ze sourozenců než z mámy… Po nějakých dvaceti minutách se mé obavy ztratily, a hrál jsem jako před každým jiným divákem, ale bylo to náročné, to je pravda.
  • Byl jste takové to dítě, které dělá doma show, vezme medvídky, autíčko a honem… pojďte se všichni dívat?
    V žádném případě, tomu jsem se úspěšně vyhýbal. Jako dítě jsem byl spíš introvert. Jediná osoba, která nějakou podobnou hru vyžaduje, je má partnerka. (smích) Takže introvert jsem pořád, i jako herec.
  • Je to zvláštní, ale introvertní povaha a herectví se nevylučují. Prozradíte nám, s jakými pocity vstupujete na jevišti?
    Ukazovat divákům postavu a být v ní schovaný. To se pro mě nevylučuje s mou introvertní povahou. Dva měsíce se zkouší, a když potom vylezu na jeviště s tím, co mám připravené, nestresuje mě to. To nejsem já, to je práce, kterou jsem si připravil. Ale mluvit sám za sebe, říkat své názory, to se pořád na veřejnosti učím.
  • Druhou sezónu působíte v Národním divadle, už se vyznáte v labyrintu chodeb historické budovy?
    Docházím tam poměrně často, takže to už snad zvládám.
  • Když se Vás zeptám, zda už se v souboru cítíte svůj…
    (Zamyšlení…) Myslím si, že v plné míře ještě ne. Pokaždé, když přijdu do nového kolektivu, dlouho mi trvá, než se najdu v dané partě. Až v angažmá v Národním divadle jsem si uvědomil, nakolik se to všechno promítá do výsledku mého hraní na jevišti, do toho, co tam předvádím. Bezesporu jsou tu všichni skvělí herci.
  • Běžnou součástí hraní je spolupráce s kolegy, ať už se musíte třeba obejmout, nebo druhému dát na jevišti políček…
    Něco takového jsem ještě nikdy nehrál. Zatím mě to nepotkalo, i když osobně jsem už pár facek na jevišti dostal, a vždycky jsem trval, aby to bylo věrohodné.
  • Na jevišti se potkáváte s vrstevníky, ale i s kolegy jiné generace. Je to pro vás nějaká bariéra?
    To tak nevnímám, spíš si uvědomuji nějaké generační meze. Mám v sobě přirozenou pokoru vůči kolegům, kteří tady hrají dlouho. Dokázali toho daleko víc než já.
  • Děkuji za Váš názor, myslel jsem si, že na pokoru si mladí lidé moc nehrají.
    Každý slušně vychovaný člověk by měl vystupovat s úctou k druhým, měl by to brát jako přirozený projev.
  • Domnívám se, že pokoru máte v krvi... Pokud vím, tak do Dismanova dětského souboru Vás přihlásila maminka. Neodmlouval jste?
    Asi tak (smích). Byl jsem tam skoro devět let. Pak přišla studentská skupina OLDstars, tam už jsem šel opravdu z vlastní vůle…
  • Jak to bylo ve Vašem případě se studii na DAMU?
    Určitě to nebylo tak, že by maminka ze mě chtěla mít herce. Dismanův soubor našim přišel sympatický, proto mě tam přihlásili. Nakonec to byla pro mě úžasná zkušenost, vliv Zdeny a Václava Fléglových mi připadá jako úžasný. Protože oni děti v souboru skutečně vychovávají.
  • Když jsme narazili na generační téma, neměli bychom asi vynechat pohled mladých na Národní divadlo jako takové. Vám zdejší angažmá vyšlo hned po vysoké škole... Co na to Vaši spolužáci?
    Všichni z ročníku hrajeme, každý z nás je svým způsobem úspěšný. Určitá prestiž, která kolem ND je, ta se nedá odmyslet. Když jsem dostal nabídku tady hostovat, bylo to pro mě silné. Dnes, kdy to vnímám s odstupem, je to podle mě divadlo jako každé jiné. Spíš vnímám velikost té instituce, která má opravdu obří rozměry. Je tu hodně zaměstnanců, točí se tu dost peněz, je to tu svým způsobem velkolepé. Tím, že je to divadlo národní, tedy je bráno pro lid, národ, zkrátka pro všechny, nemůžeme hrát jen pro určité publikum, vychovat si je. To je oříšek pro dramaturgii, herce, inscenační týmy.
  • Myslíte si, že se tu najdou diváci typu: jednou za život do Národního divadla, vystoupit na Říp, na Sněžku, zajet si na Lipno…
    To je možné, ale jisté specifikum představuje náhodnost diváků. To je podle mého určitá nevýhoda oproti jiným souborům. Někdy to může být spíš nevděčné, než náročné. Když hrajete třeba v Divadle v Řeznické, nebo v Činoherním klubu, tak víte, co tam chodí za lidi. Jaká je to skupina diváků, že mají své názory, a herci od nich dostanou zpětnou vazbu.
  • Schází vám v ND názor diváků? Představuje to pro vás klad nebo zápor?
    Myslím, že je to v pohodě, že se osobně neznáme. Zápor je v tom, že je neznám z hlediska jejich názorů, jaký mají vkus apod.
  • Máte svůj fanklub divaček?
    Nemám (smích).
  • V Národním divadle nyní zkoušíte novou věc Vítejte v Thébách… A co Vás čeká dál? A co v OLDstars?
    V inscenaci Vítejte v Thébách budu mít menší roličku, další sezónu ještě nevím. Fredrik v OLDstars byl výjimečná záležitost. Bylo to intenzivní, podobně jako můj nástup na DAMU. Čekají nás s Fredrikem první zájezdy na regiony. V červenci budeme například hrát v rámci benefičního festivalu v klášteře v Roudnici nad Labem.
  • Myslím, že ocenění za roli v absolventské inscenaci Vám otevřelo cestu na velké scény. Jak vlastně berete to hraní v Disku?
    Už tehdy jsem to bral jako opravdové hraní. Nejvíce právě v hlavní roli v inscenaci Rituální vražda Gorge Mastromase, kterou režíroval Josef Kačmarčík.
  • Zmínil jste, že v době studia na DAMU není příliš vhodné hrát mimo Disk. Ale hostování v Národním divadle Vám povolili…
    To už bylo v rámci čtvrtého ročníku, a tehdy naopak máme za úkol se prezentovat světu – „Koukejte, co DAMU vyrobila“. Jinak, tři roky před tím děláte jen klauzury, ty nejsou pro veřejnost, jen pro pedagogy. Celý ten proces je kvůli vašemu hodnocení, vůbec ne proto, aby si to užili diváci, natož my studenti. Když přijdete do Disku a začnete představení reprízovat, hrajete pravidelně, nějakým způsobem si roli formujete a definujete v průběhu hraní. Chodí tam diváci, kteří si zaplatili lístek, a chtějí být z toho nadšení, tak je z toho hezký večer. A my údajně byli šikovný ročník. Nejméně tři ze čtyř inscenací byly mimořádně kvalitní.
  • A jsme zase u Vašeho skoku do Národního divadla…
    (smích) Myslíte coby začínající herec? Přiznám se, že teď mám z toho všeho jen zvláštní zmatek. Snažím se být co nejlepší i v tomto prostředí, ale je to fičák… To asi budu schopný v sobě zpracovat až tak za deset let, až se na všechno budu dívat s odstupem.

  • Oficiální životopis zde
     
    | 7.5.2018 10:05:31 Josef Meszáros |             | Foto: archiv |
     
     
     
    Časopis /
    aktuálně ze světa činohry, hudby, opery, tance, literatury a umění
     
    V rubrice ... /
    Aktuální články
    Starší články
     
    Divadlo žije! 
     
    Z jiných oblastí ... /
    Hudba
    Opera/ Tanec
    Literatura/ Umění
     
    Scena.cz - 1.kulturní portál  
    /
    Jak    číst příspěvky
       se registrovat
       soutěžit
       hledat
     
     
     
    Mapa serveru