Scena.cz - 1. kulturní portál   reklama Volny
Scena.cz - 1. kulturní portál  
/
Jak    číst příspěvky
   se registrovat
   soutěžit
   hledat
 
 
 
Mapa serveru

    Časopis/Navigace
/
 
Aktuální články... /
Dalších 5
 
Divadlo žije! 
 
Starší články... /
Dalších 5
 
 
Rozhovory
 
Michal Bumbálek: Komedianti jsou zvláštní sorta… Připravit pro tisk Odeslat mailem /
 
Herec Michal BumbálekHerec Michal Bumbálek prožil konec zimy v cirkusovém šapitó, kde s kolegy připravoval inscenaci Rozmarné léto. Takže mě napadá rčení: „Až se léto zeptá, co jsi dělal v zimě…“ Michal kromě Divadla Radost a Městského divadla Brno prošel všemi brněnskými divadelními scénami. Po zkušenostech v Divadle Husa na provázku zakotvil v Národním divadle v Brně. V průběhu rozhovoru přiznal, že hraní v cirkuse nebyla jeho první zkušenost. Dalším zajímavým zjištěním bylo, že měl možnost pracovat s mnohými režisérskými osobnostmi brněnské scény. Dozvěděli jsme se i o tom, jaký vztah má dnes k divadlu a co ho vedlo věnovat se mu i po teoretické stránce. Rovněž jsme si povídali o jeho autorských projektech v divadle Facka, které spoluzakládal se Sergejem Sanžou…

  • V inscenaci Rozmarné léto jsi ztvárnil Majora Huga, typickou vančurovskou postavičku. Jaký máš vztah k Vladislavu Vančurovi?
    Za tento titul jsem moc vděčný, Vančuru mám upřímně a hodně rád. Miluji jeho nádherný jazyk, zvlášť jeho novotvary.
  • Major Hugo podobně jako každý důstojník dbá na dodržování předpisů, Vančura ho líčí spíš v rezignaci? Jak ho vnímáš ty?
    Má svou úroveň, pod kterou nejde, prý je šlechtického původu, potrpí si na bonton, všechno podle něj musí být akurátní, distingované, když utrží nějakou ránu, tak to přijme s čelem vztyčeným a s obrovskou noblesou. To všechno je na něm krásné, je to úžasná figura. Další okolností je, že předloha vznikla po první světové válce. Síla postav Vančury pramení a má podhoubí z toho strašlivého zážitku v zákopech. Oni jsou hlavně proto nad věcí, do toho přijde krasavice, která jim trošku zčechrá vlásky a šediny.
  • A vnitřně ti to sedí?
    Naprosto.
  • Nabízí se otázka, nakolik jste se inspirovali filmem?
    Snímek je také velmi silný, ale v inscenaci jsme se o něj moc neopírali. Šlo nám hlavně o Vančuru a ten příběh. Cirkusové prostředí je mi velice blízké, protože jsem vzešel z Divadla Husa na provázku, které vychází z komediantských tradic jako je komedie dell´arte, jarmareční a pouliční divadlo a taktéž cirkus.
  • Na téma komedie dell´arte jsi dokonce zpracovával doktorandskou práci…
    Konzultantem mi byl prof. Petr Oslzlý. Ale já jsem práci nakonec nedokončil z osobních důvodů. Jednoduše jsem nestíhal: rodina, rekonstrukce domku.
  • Cirkus tě do Divadla Husa na provázku přitáhl v dobách studií? Tomu bude už 20 let…
    Kromě Městského divadla Brno a Divadla Radost jsem spolupracoval se všemi ostatními divadly v Brně. Na provázek si nás s Radimem Fialou vybral Peter Scherhaufer, a máš pravdu, bylo to ještě v době studií. Hostovali jsme ještě ve starém Domě umění. Koketoval jsem i s HaDivadlem. Tam jsem dělal své absolventské představení Hamlet se slovenskou režisérkou Soňou Ferancovou. Pak jsem se rozhodl pro DHNP, což je moje krevní skupina.
  • Učil vás režisér Peter Scherhaufer?
    Náš ročník přímo neměl, i když na JAMU působil. Jednou přišel jako zástup za někoho, a na tu hodinu nezapomenu. Otevřely se dveře, do místnosti vešel legendární Peter Scherhaufer a už ode dveří spustil. Mluvil celou dobu, dokonce i poté, co skončila hodina. Vůbec k ničemu jsme se nedostali, ale byl fascinující. A pak byl najednou pryč, my seděli a jen jsme zírali jako na zjevení. Byl to neskutečný člověk, dal mi hodně. Miloval herce, pro divadlo dýchal, pěstoval ho jako zahrádku. Byl tvrdý a nekompromisní. Viděl každému až do žaludku.
  • V DHNP jsi zažil pravé komediantské divadlo?
    Provázek má za sebou úplně převratnou epochu, hlavně komedie dell´arte. K tomu spektrum velkých osobností jako Eva Tálská…
  • … Ivo Krobot, J. A. Pitínský a později Vladimír Morávek. Myslím, že můžeš podat autentická svědectví z pohledu herce, jak se s takovými veličinami žilo, pracovalo?
    Každý z nich měl malinko jinou poetiku, a v tom to bylo krásné a zajímavé. Peter Scherhaufer dělal hlavně pouliční věci, komediantské průvody. Evička Tálská zase velice poetické věci, její příprava inscenace trvala skoro rok. Tím mě opravdu fascinovala, generálkový týden rozšířila na deset dnů, a to se dřelo opravdu tvrdě. Tehdy nás přivedla k novému cirkusu. Bylo to v době, kdy se o této disciplíně vůbec nevědělo. Učili jsme se chodit na kouli, na laně a tak. Bylo to všechno moc krásné, ale také hektické.
  • Oproti ní byl Ivo Krobot spíš klidná voda?
    S Ivoškem to byla úplně jiná práce, Hrabalovská linka, nádherné věci – Báječná léta pod psa měla přes sto repríz. Šli jsme opravdu různými směry a jako herci jsme dostávali plnohodnotnou stravu v podobě náročných rolí a inscenací. Naučili jsme se všechno možné. Soubor byl kvalitní a propracovaný. Poetika Provázku byla a je má krevní skupina. Když jsem přestoupil do Mahenovy činohry, ptali se mě, zda dám velké jeviště. Nějak jsem tyto pochybnosti nepobral, protože podle mého je divadlo jen jedno, tudíž nemám problém s žádným jevištěm. Za ta léta jsem prošel ulicí, komorními scénami, velkými sály i velkým jevištěm.
  • A ještě zbývá říci pár slov o Vladimíru Morávkovi. Toho lze buď přijmout, nebo zatratit…
    Dělal jsem s ním kdysi Maryšu, hrál jsem Francka, partneřil jsem s Ivankou Hlouškovou. Tu inscenaci dodnes miluji, slzičku bych pro ni uronil. Vladimír byl později odejit. Získal ho Hradec Králové a šel si svou štaci v pražských a dalších divadlech, včetně Národního divadla v Praze. V mezidobí se Luboš Balák pokoušel dělat experimenty, zkoušeli jsme sitcom atd. Vladimír se vrátil, to byl ještě při síle, a dělali se Dostojevští a jiné projekty. Makali jsme jako fretky, přijali jsme to. Zkoušel se Zločin a trest, Idiot, to se připravovalo paralelně. A dopadlo to tak, že se Vladimír všem poděkoval a všem „starým“ snížil pracovní úvazky. Ještě pár let jsem vydržel, ale už to nebylo ono. Vladimíra si vážím pro jeho inscenace, i za to, co jsem se od něj naučil, a bylo toho hodně. V dobrém jsme se nerozešli, ale máme to mezi sebou vyřešené.
  • A co spolupráce s J.A. Pitínským na Evangeliu sv. Lukáše…
    Opět krásný a silný text. Režijně to Píťa postavil na postavách kominíků a text spojil s konferencí ve Wannsee. Do toho debata s knězem a najednou činitelé té konference, esesáci.
  • Vedle hereckých zkušeností, máš za sebou také autorskou tvorbu…
    Tu jsem psal pro divadlo Facka, kde se zabýváme klauniádami, plenérovými představeními, třeba divadlem na vodě. Dle mého text musí mít téma a příběh, ten je klíčový, to je mé gusto. Psaní je úžasná věc, hlavně při něj toho spoustu objevuju.
  • V pohádce Všelijaký koukátka bravurně hraješ na housle. Dovede hudba herce víc usměrnit?
    Určitě, housle jsou nádherný nástroj. V koukátkách hrajeme dokonce křížem, taháme si navzájem za smyčec. Když si vzpomněl mé houslové začátky, musím hodně děkovat učiteli panu Tesařovi ze základní školy, byl úžasný a trpělivý. Hrál jsem na housle od svých osmi let, dokonce jsem později hrál i v cimbálové muzice, a to bylo něco. S futrálkem na housle jsem jako kluk chodil pořád. Kluci šli hrát fotbal a já musel cvičit, jejdamane… Hudba to je čaro a hlavně základ, každý herec by měl aspoň na něco hrát.
  • Vraťme se ještě dále do minulosti, do doby studií. Na konzervatoři i na JAMU jsi měl profesora Ladislava Lakomého…
    To je neuvěřitelná persona… Nasával jsem z něj jako houba, jak to jen šlo. Naši doma se mi smáli, prý jsem dělal gesta jako Lakomý. Byl to obrovský člověk. V jeho blízkosti se každý stále učil. Hodně nás vedl ke kultivovanému slovu, dělali jsme hlavně poezii, hodně se pracovalo na hlase. Měl nás do třetího ročníku na konzervatoři, pak nás převzali pan Rímský (otec Pavla Rímského – pozn. red.) a paní profesorka Ludmila Slancová. Když jsme přešli na JAMU s Radimem Fialou, tam nás vedl opět Ladislav Lakomý. Celkově musím říct, že jsme měli štěstí na obrovské učitele. Všichni, i režiséři, jsou svým způsobem učitelé, ale na JAMU jsme měli nejdříve pana Lakomého, Zdeňka Dvořáka (ND Brno), a pak jsme měli pana Hajdu, což je velký brechtovec, možná pro Brno či divadlo nedoceněný, Miroslava Plešáka, Břetislava Rychlíka, takže to bylo nádherné. S Břeťou jsme například dělali Podivuhodné odpoledne Dr. Zvonka Burkeho, byla to krásná inscenace.
  • V těch dobách jsi měl vlasy, prostě hipísák…
    Jasně, měl jsem dlouhé vlasy, no mánička. A do toho dlouhé vousy zamotané v culíku. Jednou jsem se musel kvůli herecké práci oholit. Jeden z mých synů se zalekl, vykřikl „Táta!“, a odběhl. Nakonec se vrátil: „To není táta, to je nějaká paní,“ uzavřel suše.
  • Vzpomněli jsme režisérské bardy, ale ty už ses potkal i s mladou generací režisérů, např. s Braněm Holičkem nebo s Aničkou Petrželkovou…
    Aničku si pamatuji jako malou holku, a vidíš, už nás honí po jevišti. Je úžasná, má zajímavé režijní nápady, svůj rukopis. Neodpustí nic.
  • Jablko nepadá daleko od stromu… (Anna Petrželková – dcera J.A. Pitínského, pozn. red.)
    Nemá ho tak nakoukaného, ale je to v ní. Braňo Holiček, ten mě úplně „rozsekal“. Dělali jsme společně inscenaci Černou labuť. Knižní předloha je úžasná, nechtělo se mi věřit, že se tak náročný text dá zdramatizovat. Autor je matematik, ale udělal to takovým způsobem, že smekám. Princip černé labutě je jednoduchý. Dokud nebyla objevená Austrálie, lidé pevně věřili tomu, že labutě jsou jen bílé. Najednou se objevila černá labuť a všechno bylo postavené na hlavu. Práce s Braněm byla velice dobrá.
  • Vraťme se k současnosti. Vedle Rozmarného léta si užíváš roli Martina v inscenaci Saturnin...
    Tam hraju jen okrajové role, ale to už tak k divadlu patří. Myslím, že už jsem se divadlu nasloužil až dost, do důchodu mám daleko, a u divadla už jsem skoro třicet let, ale pořád mě to baví.
  • Co pro tebe divadlo představuje?
    Neumím si představit, že bych dělal něco jiného. Nedokážu žít jinak než s divadlem, to prostě nejde vymýtit. Každý po něčem touží, u mě jsou to divadelní role, koloběh věčného divadla. Ani filmu se nepodařilo vytlačit to syrové, se vším, co k tomu patří – přebrepty, šminky, hudba, potlesk, emoce… To bude vždycky.
  • Když jsem viděl, s jakým zapálením hrajete s Davidem Kaločem pro děti, byl to pro mě energetický drink, radost…
    Má to ale i své temnější stránky. V Rozmarném létu jsem měl akrobacii na kouli, nedávno jsem to nedal a urval jsem si koleno. Další reprízu mi to nedalo, ještě ten večer jsem na tu kouli znovu vylezl a dal jsem to. Noze se sice nechtělo, ale proč to nezkusit? Dělal jsem to pro diváky, to by tam pak něco chybělo, a to nejde. Mám teď od koule aspoň na měsíc pauzu, ale i tak mám puzení. Musím smutně uzavřít: Divadlo není rozhodně pro rodinu. Obdivuju kolegyně, které dokážou vychovat děti a udržet si partnera, ten musí mít velké pochopení. Komedianti jsou holt zvláštní sorta.
  •  
    | 28.5.2018 18:05:04 Josef Meszáros |             | Foto: archiv |
     
     
     
    Časopis /
    aktuálně ze světa činohry, hudby, opery, tance, literatury a umění
     
    V rubrice ... /
    Aktuální články
    Starší články
     
    Divadlo žije! 
     
    Z jiných oblastí ... /
    Hudba
    Opera/ Tanec
    Literatura/ Umění
     
    Scena.cz - 1.kulturní portál  
    /
    Jak    číst příspěvky
       se registrovat
       soutěžit
       hledat
     
     
     
    Mapa serveru