Scena.cz - 1. kulturní portál   reklama Volny
Scena.cz - 1. kulturní portál  
/
Jak    číst příspěvky
   se registrovat
   soutěžit
   hledat
 
 
 
Mapa serveru

    Časopis/Navigace
/
 
Aktuální články... /
Dalších 5
 
Přáníčka.net 
 
Starší články... /
Dalších 5
 
 
Rozhovory
 
Kateřina Burianová: Divadlo mi začalo chybět až v době koronaviru Připravit pro tisk Odeslat mailem /
 
Kateřina Burianová“Přijďte, mám dost času,” odpověděla nám do mobilního telefonu herečka Kateřina Burianová. Poslední etapa její profesní dráhy nemohla našemu portálu uniknout, zejména excelentní inscenace Srpen v zemi indiánů. Pochází z umělecky významné rodiny, jejím otcem byl hudební skladatel, divadelní režisér a ředitel E. F. Burian (1904-1959). Její syn Filip Rajmont je v angažmá Národního divadla Praha. Je to už druhé divadlo, kde působí po stopách mámy, předtím to bylo Klicperovo divadlo v Hradci Králové. U kumštu působil i její bývalý manžel Ivan Rajmont. Námětů k povídání bylo hodně.

Zajímavé byly její začátky v ostravském Divadle Petra Bezruče. V sedmdesátých letech byla na volné noze. Za zmínku stojí její návraty do divadla E.F. Buriana. Zahrála si v ústeckém Činoherním studiu a nakonec působila od roku 1992 do roku 2012 v Národním divadle v Praze. Touto cestou přejeme Kateřině Burianové pevné zdraví a další umělecké zážitky.

  • Začněme rozhovor trochu netradičně - V tichu...
    … moje sbírka básní z období mého rozchodu s mým mužem (režisér Ivan Rajmont - pozn. red.). Nejhorší na tom je, že neshody mezi námi nastaly až v pozdějším věku, nakonec jsme se rozvedli. Filipovy bylo tenkrát šestnáct let. Napínavé to bylo zejména v tom, že jsem ho milovala až do konce jeho života. Toto všechno byly mé inspirační zdroje. Potřebovala jsem se z té stále trvající hluboké lásky vypsat. Sbírku jsem psala v noci. Myšlenky předbíhaly ruku, nestačila jsem vůbec psát. Ruka mi po papíře jen lítala. Nakonec vzniklo na čtyřicet básní o lásce a rozchodu…
  • … promiňte, můžete přiblížit, jak probíhá rozvod s člověkem, kterého milujete?
    Strašně. Rozvod by měl být velmi krátký. Přišli jsme k soudu. Ivan mi přinesl velikánskou kytku růží. V soudní místnosti jsem měla v krku knedlík, před námi soudce. Podívala jsem se na Ivana, plakal, já měla před sebou kytici růží. Soudce soudil. Nebrečela jsem, protože jsem byla naštvaná. Neustále jsem soudce žádala: “Zkraťte to, souhlasím se vším. Propusťte nás.” Celé to ve výsledku trvalo asi čtyři minuty. Vyšli jsme ven a skončili jsme na kafi. Ivan mě sliboval, že od teď bude se mnou hodně pracovat, protože už to nebude z protekce. To se nestalo. Psal se rok 1993. Ivan je láska mého života. Lepšího chlapa jsem nikdy nepotkala a neviděla jsem podobného široko daleko.
  • Pokud to dobře chápu, rozvod představoval takové živé úmrtí?
    Máte pravdu. Ivan zemřel roku 2015. Tehdy jsem se zhroutila, skončila jsem v nemocnici na psychiatrii. I když bydlel jinde a byli jsme rozdělení, stejně jsem najednou chodila k hrobu.
  • Říká se, že každý rozchod nahradí až nový vztah…
    To tak je, rozchodu se bráním úplně přirozeně, protože jsem to tak nevnímala. Byla jsem s ním věčně spojená, prostě jsem vdova. Právě k vyrovnání se s tím vším, mi pomohlo vypsání se básněmi.
  • Zajdete si ještě do divadla?
    Nyní o divadlo v době kovidu trnu. Chápu, že se všem bez divadla žije těžko. Moc jim přeju, aby mohli hrát (rozhovor vznikl v květnu 2021 - pozn. red.).
  • Když se ohlédneme k Vašim začátkům, psal se rok 1966 Vaše první představení Tabáková cesta, dále absolventská inscenace Jak je důležité míti Filipa (AMU Disk - Divadelní studio DAMU).
    Toto letí, to už ani nemůže být pravda.
  • Rok 2009 - inscenace Srpen v zemi indiánů, Cena Divadelních novin, Cena Alfréda Radoka a nakonec i Cena Thálie.
    To byl přímo hattrick.
  • Co se podle Vás za tu dobu stalo s postavou Violet Westonové?
    Byla to pro mě nádherná příležitost. Autor Tracy Letts za tuto hru dostal cenu Tonyho. Od Julka (Julek Neumann - pozn. red.) to bylo skvěle přeložené. Šlo to výborně do úst, dobře se nám to říkalo.
    Zajímavé je také to, že když se hra měla stáhnout z repertoáru, tak byl zájem natočit televizní záznam. Nedostali jsme autorská práva, protože už byla filmová verze s Meryl Streep. Po derniéře jsem si film pustila.
    Byla to překrásná role, dávala hodně příležitostí. Dalo se s ní pracovat do hloubky, nabízela silná vnitřní řešení. Hodně jsme si sedli i s kolegou Janem Kačerem. Režie Michal Dočekal. A Violet? Určitě stárne a odpočívá podobně jako já… (zasněně).
  • Zmínila jste kolegy v inscenaci...
    Kačer byl na začátku inscenace. Dále hráli Jana Preissová, Miluše Šplechtová, David Prachař, František Němec. S každou figurou měla moje Violeta dialog. Bylo to to velice pestré.
  • Když se budu držet Vaší osudové šestky, tak v roce 2006 jste iniciovala inscenaci Jsem tvého života amen, z milostné korespondence E.F. Buriana a jeho ženy Marie Šubrtové. Rodinný triumvirát, vy jste hrála postavu Marie Šubrtové, svou maminku, Filip Rajmont postavu E.F. Buriana, a Ivan Rajmont režíroval...
    Napsala jsem to s Ivou Klestilovou. Vytáhla jsem všechny dopisy od mých rodičů a to se dalo dohromady do dialogu. K tomu hrály z magnetofonového pásku lidové písničky v podání mého otce. Lidová píseň se může vnímat jako velké drama. Hrála jsem to s Filipem, on se mému tátovi hodně podobá. Bývalý manžel Ivan to dal všechno dohromady.
  • Jak se tvoří inscenace v rodině?
    V podstatě na rovinu a bez servítků. Vždycky to zůstane doma. Od bývalého muže jsem dostala v podstatě na frak. Byl na mě přísný. Oproti tomu na Filipa byl vlídný. Vnímala jsem to trochu jako křivdu, ale pochopila jsem to.
  • Pojďme se trošku víc podívat pod pokličku. Intimní inscenace, protože text, který vznikne z dopisů ani jiný být nemůže. Do toho komorní prostředí ve Viole, kde hrajete do tváří diváků. A do toho rodinná niternost. Nebáli jste se zveřejnit texty z dopisů rodičů?
    Obavy? To ne. Texty byly lidsky velmi zajímavé. S určitou pokorou, možná i studem, jsem si říkala, že by to diváky mohlo zajímat. Vzplanutí, láska, koncentrační tábor. Byly tam vzpomínky opsané z motáků, tajných dopisů pro mámu. Domnívala jsem se, že by se slušelo, aby se to o tatínkovi vědělo. Spíš jsme jen váhali do jaké hloubky jít, co zveřejnit.
  • Dopisy byly určené i Vám, nebo to byla korespondence mezi rodiči?
    Mně vůbec. Bylo to dopisování mezi nimi.
  • Pokud vím, tak tatínek zemřel ve Vašich třinácti letech, ale to už byli rodiče rozvedení.
    Dávno. Zemřel roku 1959. Když se měl narodit můj nevlastní bratr (Jan Burian, 1952 - pozn. red.).
  • Váš tatínek Vás i po smrti doprovázel. V roce 1974 jste byla přizvána do titulní role Věra Lukášová v divadle E.F. Buriana, kde jste vystupovala pohostinsky. Hru napsal Váš otec.
    Hra byla nastudovaná u příležitosti nedožitých sedmdesátin mého tatínka. Následně po této roli jsem v Divadle E.F. Buriana dostala angažmá. Působila jsem tam až do jeho zániku.
    Inscenaci pohostinsky režíroval Jaroslav Dudek. V den premiéry jsem se tam procházela v podkolenkách a šatičkách.
    “Stejně byl ten E.F. Burian geniální, napsal si hru, k tomu složil hudbu a stvořil si to pro svou dceru, hlavní představitelku,” poznamenal Dudek.
  • K tomu se to odehrávalo v autentickém prostředí divadla, které váš tatínek zakládal, řídil ho… Chodila jste po jeho stopách v daném genius loci. Pojďme k synu Filipovi.
    Velmi se podobá dědečkovi. V některých rolích měl na jevišti nalepené vousy, a to byl celý můj tatínek. On je jeho naprostý otisk.
  • Zajímalo by mě, zda jste věděli, že se chce vydat na hereckou dráhu?
    Vůbec jsme se tím nezabývali. Po určité době, v jeho určitém věku udělal zkoušky na DAMU. My jsme tomu s Ivanem nebránili. Nechali jsme tomu volný průběh. Dostal se tam, a tím to bylo pro nás uzavřené.
  • Jak to bylo s herectvím u Vás? Tatínek už nežil, jak toto Vaše rozhodnutí přijímala maminka?
    Pro mě to od nějakých patnácti let bylo jasné. V té době nebyly konzervatoře, to už bych se dávno herectví věnovala. Musela jsem nastoupit na SVVŠ - Střední všeobecně vzdělávací škola (dnešní Gymnázium Na Pražačce), kde jsem u maturity propadla z matematiky. To už jsem byla řádná studentka na DAMU.
    Ota Sklenčka zvedl telefon a volal do školy, ať neblbnou a tu zkoušku mi dají, neboť už jsem studovala první semestr. Po absolutoriu jsem šla do Ostravy.
  • To bylo ještě na umístěnky?
    Ne, bylo tam místo. Šla jsem tam s kamarády Ladislavem Mrkvičkou a Slávkou Špankovou (dnes Hozová - pozn. red.) a s režisérem Pavlem Špirkem. V Divadle Petra Bezruče mi nabídli roli Haničky v inscenaci Lucerna (sezóna 1967/68 - pozn. red.). Působila jsem tam tři měsíce v angažmá a odešla jsem blíž k Praze do Hradce Králové.
  • Zajímalo by mě, zda si vybavíte první cestu vlakem z Prahy do Ostravy…
    To bylo šílené. Měla jsem pocit, že to nedám. Dostala jsem tam takovou dardu z toho vzduchu a celého prostředí jsem byla doslova na dně. Vplula jsem mezi ty horníky, což bylo příšerné. Samá špína, vyšla jsem na ulici a hned jsem měla černý límeček od košile. K tomu příšerný smrad.
  • Byla jste určitě pěkná mladá dívka, mohla jste jít z divadla sama?
    To bylo o ústa, skutečně. Tři měsíce byly napínavé, musela jsem se hodně kolem sebe otáčet, a spíš od sebe odhánět. (smích) Nedala jsem se, byl to doslova “záhul”.
  • V dnešní době máme mobily, ale zajímalo by mě, jak jste byla v kontaktu s maminkou?
    Ta zůstala v Praze, měla o mě strach. Rovněž to bylo nesmírně napínavé. Maminka čekala a byla v napětí. Snažila jsem se dostat z Ostravy, k tomu se přihodil Hradec Králové. Potom jsem se snažila dostat i odtamtud. V Praze jsem se narodila, každé město je mi malé.
  • V Hradci Králové Vás potkali inscenace jako např. Pygmalion, Dáma s kaméliemi ad.
    Měla jsem čtyři roky samé hlavní role, skutečný herecký základ. Hodně jsem se tam naučila, ze čtyř inscenací samá hlavní role.
  • Pojďme k Ivanu Rajmontovi, vůči Vám byl ve dvojí roli: manžel a režisér. Pokud vím, několikrát v životě Vám pomohl…
    Jednak to bylo díky jeho působení v Činoherním Studiu v Ústí nad Labem, to jsem měla současně s divadlem E.F. Buriana. Po jeho zrušení pak do Národního divadla.
  • Dvě divadla se stala společnými křižovatkami s Filipem…
    Působil v Klicperově divadle Hradec Králové, kdežto já jsem byla ještě ve “fabrice” Divadla Vítězného února (1967 - 71). Druhá scéna je Národní divadlo Praha, tam jsme spolu také nehráli. Setkali jsme se ve filmu Když chcípne pes (r. Vladimír Drha - partner Filipa, pozn. red.).
  • Zaujala mě jedna věc, že jste počátkem 70. let byla na volné noze, to byla v té době docela vzácnost.
    Jakápak volná noha, když jsem přišla z Hradce Králové, tak mě živila maminka. Nějak to šlo, bylo to svobodné povolání, jen se člověk neuživil.
  • Ve výčtu médií, s kterými jste spolupracovala mi chybí rozhlas?
    To jste neobjevil správně. Nevím, jak se to stalo. S mikrofonem se můj hlas snáší, ale nějak jsem z toho vypadla.
  • Kolik let jste od divadla?
    Určitě deset let. Dohrála jsem Srpen v zemi indiánů, dostala Thalii a šla jsem do penze. Spousta kolegů tvrdí, jak bez divadla nemohou být, že umřou. Jiří Sovák tomu říkal pohřebiště slonů. (smích) Každému bych radila ať jde do důchodu. Nic se vám nestane, žádná újma. Nemá cenu tam nadále setrvávat.
  • Divadlo Vám skutečně nechybělo?
    Upřímně ne. Dokonce se mi ani nechtělo jít si sednout do hlediště. Výjimku jsem udělala v případě premiér Filipa. Mě divadlo začalo opravdu chybět až v době koronaviru. Moc mě je líto všech, co divadlo dělají, že nemohli hrát. Potom diváků, že nemohli do divadla chodit. Mně osobně, když jsem z divadla vypadla, tak mi vůbec nechybělo.
  • Co Váš čas v důchodu? Vždyť herecký čas plyne úplně jinak. Dopoledne zkoušení, pak odpoledne volno, večer představení. Když nejste v turnusu, pak máte volno a jen hrajete reprízy…
    Najednou to není, ale nic se neděje. Divadlo se hraje dál i bez vás.
  • Neměla jste chuť začít psát, případně se zabývat nějakým projektem, podobně jako předtím ve Viole?
    Vůbec, nic z toho mě nelákalo. Divadlo a jeho provoz mi vůbec nechybí. Podle mě je to strašná klika. Lidi, kteří tvrdí, že bez divadla umřou, tak určitě nelžou. Mě se to nestalo. Natočila jsem nějaké kriminálky, na které jsem dělala casting. Někam jsem na chvilku patřila.
  • Co Vám divadlo kromě rolí dalo?
    Pro mě to byl smysl života od dvaceti do šedesáti pěti let. To je už hodně. Najednou pro mě divadlo zmizelo, i když jsem ho pokládala za smysl života a teď si užívám, odpočívám a je mi fajn.
  • Nedá mi to, co pedagogická práce, předávat své zkušenosti dál, ani to Vás neláká?
    Chvilku jsem podlehla takové iluzi, že bych šla učit. Stalo se to tak, že jsem Filipovi říkala nějaké nápady, které bych u něj ráda viděla, když ještě studoval na DAMU. Bavilo mě to, protože on to okamžitě udělal. Jakoukoliv připomínku okamžitě plnil. Pohrávala jsem si s myšlenkou pedagogického působení.
    Najednou jsem si uvědomila, že bych asi byla hodně nespravedlivá. Vybrala bych si talentované, ty bych ráda poznala a s nimi bych ráda pracovala. Na ty ostatní bych se vykašlala. To učitel nemůže takto zacházet se žáky. Motala bych se kolem jednoho talentovaného a ostatní bych nechala, to si jako učitel nemohu dovolit. To mě také přešlo.
  • Určitě Vás mnoho rolí minulo, jinak to v hereckém životě ani není možné, litovala jste toho?
    Všecky role, které jsem chtěla, o nichž jsem snila nebo jsem je viděla na jevišti, všechny jsem dostala. Chtěla jsem hrát ve Třech sestrách, role přišla, Heda Gablerová. Skvělé role. Myslela jsem si ještě na Kateřinu ve Zkrocení zlé ženy. Tu jsem nestihla. Nějaké herecké sny jsem nikdy neprožívala. Potěšilo mě, když jsem na fermanu objevila, že jsem obsazená do nějaké role. Dál jsem to neřešila.
  • Jak jdou Vaším životem režiséři. Někdo si vybírá herce, jiný má své oblíbené…
    Moc ráda jsem spolupracovala s Janem Kačerem. Hodně mě bavil, setkali jsme se v hezkých rolích. Např. Peer Gynt (Boris Rösner a Filip Blažek), alternovala jsem s Johanou Tesařovou. Jana Kačera myslím herecky i režijně. Dělali jsme spolu Černé mléko.
  • Jak se s Janem Kačerem spolupracovalo?
    Hodně u každého tlačil na jeho talent, ten má prý každý jeden. Bral to tak, že je to fakt. Velmi se kolem každého motal a byl hlavně moc něžný. Na zkoušky, na ten den s ním, jsem se moc těšila. Byl velmi srdečný a hlavně to byl fešák. Ráda jsem se na něj koukala.
  • Co vlastně nyní na odpočinku děláte?
    “Čumím” na televizi, zejména když jsou zajímavé scénáře. Vzniká seriál Boží mlýny, napsal to Janek Kroupa s Hřebejkem. Prima scénář a Myšička v hlavní roli, ráda to sleduji. Zda budu ještě chodit do divadla, to opravdu nevím.
  •  
    | 12.7.2021 09:07:31 Josef Meszáros |             | Foto: archiv |
     
     
     
    Časopis /
    aktuálně ze světa činohry, hudby, opery, tance, literatury a umění
     
    V rubrice ... /
    Aktuální články
     
    Divadlo žije! 
     
    Z jiných oblastí ... /
    Hudba
    Opera/ Tanec
    Literatura/Umění
     
    Scena.cz - 1.kulturní portál  
    /
    Jak    číst příspěvky
       se registrovat
       soutěžit
       hledat
     
     
     
    Mapa serveru