Scena.cz - 1. kulturní portál   reklama The Addams Family  (HDK) Volny
Scena.cz - 1. kulturní portál  
/
Jak    číst příspěvky
   se registrovat
   soutěžit
   hledat
 
 
 
Mapa serveru

    Časopis/Navigace
/
 
Aktuální články... /
Dalších 5
 
Přáníčka.net 
 
Starší články... /
Dalších 5
 
 
Rozhovory
 
Magdalena Borová: Mám někdy pocit, že to mám zadarmo Připravit pro tisk Odeslat mailem /
Nejen o přírodě, hraní s tatínkem a obavách
 
Herečka Magdalena BorováMagdaléna Borová - studovala herectví u Borise Rösnera a Evy Salzmannové (absolventská představení Rváč, Nestyda, Macbeth). Sotva dokončila DAMU, získala nejen titul Talent roku, ale také angažmá v Národním divadle (zahrála si tu mj. ve hrách Pygmalión, Úklady a láska, Naši furianti, Zahradníkův pes). Hostovala též v Činoherním klubu a hraje také ve Studiu Dva. Setkaly jsme se ve Švandově divadle před svátečním představením Bergmanovy Podzimní sonáty Studia Dva, kde hraje handicapovanou Helenu.

  • Jak jste se vlastně dostala ke Studiu Dva?
    Režisér Patrik Hartl sledoval náš ročník na DAMU, a vyhlídnul si mě při klausurách – asi jsem se mu na tu roli hodila... Byla jsem ráda, když mi tu nabídku dal. A za rok pak s námi na DAMU dělal vlastní hru Hovory o štěstí mezi čtyřma očima.
  • Helena v Podzimní sonátě je hodně zvláštní role. Prakticky tam nemluvíte. Jak se taková role hraje?
    Dělám si vždycky legraci, že se před představením musím “rozmluvit“. Helena je psychicky v pořádku, ale přestává jí fungovat tělo. A není jí rozumět, když mluví. Museli jsme tedy hledat klíč, jak to nazkoušet, aby to nebylo moc, aby to bylo takové komorní – a s Patrikem se to hledalo dobře, protože je citlivý vůči hercům, vůči postavám, vůči situaci.
  • Byla jsem na představení, kde byli přítomni postižení. Bylo pro mě překvapivé, že tak těžkou hru nejen se zaujetím sledovali, ale i po svém ji pochopili.
    Já jsem zpočátku měla strach, bylo pro mě nepříjemné to před nimi hrát. Po představení jsme s nimi ještě měli schůzku, a oni na mě volali: „Tys tam měla ten záchvat, viď!“ - tak přirozeně, hezky, že jsem se úplně zastyděla, když jsem viděla jejich radost. Těšilo je, že já jsem měla podobný problém jako oni...
  • Tohle představení má pro Vás ale ještě jednu kuriozitu – zahrála jste si s tatínkem.
    Můj tatínek - Hanuš Bor - v tomto představení převzal roli za Pavla Kříže. A vlastně jsme takhle poprvé spolu na jevišti. Ze začátku to pro mě a i pro něj bylo neobvyklé, museli jsme se „prosmát zkouškama“.
  • Chtěla jste být odmalička herečka?
    Vzhledem k tomu, že oba moji rodiče jsou herci (maminka Milena Šajdková hraje v Liberci), byla jsem v tom prostředí vlastně pořád. Ani jsem o tom moc nepřemýšlela. Prostě jsem šla na přijímačky na DAMU, a ono to vyšlo.
  • Někdy herečtí rodiče své potomky spíše odrazují...
    Mně nebránili. Ale myslím, že jsem měla určitou výhodu, že jsem na tu školu nešla s iluzemi. Aspoň trochu jsem věděla, jaký ten herecký život je.
  • A po skončení DAMU jste hned skočila na první scénu – to se hned tak někomu nepodaří. A navíc tu máte i docela velké role.
    Měla jsem štěstí. Teď začínám dostávat pěkné příležitosti - kolegyně otěhotněla a já jsem za ní přebrala role. Tak to u divadla chodí. Ale musím říct, že obdivuju lidi, kteří si - narozdíl ode mě - to divadlo našli sami. Já jsem do toho tak nějak vplula. Možná, že jisté předpoklady jsem měla, a mám divadlo moc ráda. Ale o to víc si cením lidí, kteří po tom jdou, a nemají zázemí. Mám pocit někdy, že to mám zadarmo.
  • Kromě hezkých rolí jste už ovšem získala i cenu Talent roku.
    To je sranda - teď jsem to nedávno probírala s kamarády, a oni říkali, že jsem se při předávání neusmívala, vzala tu cenu tak samozřejmě a hned jsem mazala z jeviště, takže to vypadalo, že jsem nafoukaná. Ale ve skutečnosti jsem byla strašně překvapená, zaskočená, opravdu jsem to v konkurenci nominovaných nečekala.
  • V poslední inscenaci Národního divadla Vladařka závist aneb Zahradníkův pes jste v roli Marcely mohla předvést leccos. Jaký vztah máte k veršům, zpěvu a tanci?
    Verše, poezii jsem měla vždycky ráda – to mám po rodičích. Samozřejmě jsem recitovávala na všech možných soutěžích, ale teď mi to už několikrát nevyšlo. Ale poezie je pro mě stále výjimečná. Třeba večer, když jsem unavená a nejsem schopná se soustředit na delší příběh, tak si přečtu nějakou básničku a je to pro mě velmi příjemné a posilující.
    Pokud jde o tanec, veřejně jsem nikdy nikde netancovala, ale zpívala jsem odmalička, ve sboru Severáček, a hrála na klavír a na kytaru. Prozradím, že jsme před rokem se sestrou založily vokální těleso Sestry Borovy, já jsem krutá sbormistryně. Je nás deset – skoro všichni herci - a teď jsme měli první koncert - vánoční. Samozřejmě byly koledy. Jinak máme rádi lidovky a pak – jak říkám – máme takovou mormonskou sekci, zpíváme spirituály, jako Oh Happy Day a podobné pecky.
  • Ale vraťme se k na prkna... Jaká byla spolupráce s Enikö Ezsenyi?
    Téhle otázky jsem se bála. Ta spolupráce byla velmi rozporuplná. Musím říct, že pro mě to byla opravdu zásadní a asi dobrá zkušenost, i když metody paní režisérky nejsou úplně nejbližší mému cítění.
  • Jaké divadlo máte ráda?
    Nechci, aby to znělo jako fráze, ale mám ráda divadlo, které je založeno na hercích, na hereckých výkonech. Úplně obyčejně, v tom je podle mě největší síla. Tím ovšem nechci říct, že nemám ráda velké obrazy, to ano, ale pokud vycházejí z textu, pokud to nejsou jen samoúčelné nápady...
  • A po jaké roli toužíte?
    Já jsem vždycky chtěla hrát takové ty trpitelky jako Jenůfu, velké tragédky. Ale říkají mi, že jsem spíš dobrá jako kominda. Můj sen je zahrát si v Claudelově Saténovém střevíčku Doňu Isabelu.
  • Když jsem se dívala na vaše webové stránky, zaujal mě jeden zvláštní projekt, kterého jste se účastnila. Hráli jste někde na venkově Pašije...
    To jsme dělali s lidmi z DAMU, s režisérem Štěpánem Páclem, dramaturgyní Terezou Dlaskovou, to je moje kamarádka od dětství, a se studentem herectví Miloslavem Königem. Koná se to v Pekařově na severu Moravy u Šumperka (jsou to bývalé Sudety, zbyly tu už jen dva stálí obyvatelé). Místní skauti se pokoušejí obnovit zájem o tohle opuštěné místo a opravit zdejší kapli. A každoročně se tu teď pořádá v srpnu pouť a hraje se divadlo. Loni jsme nazkoušeli Pašije a letos Everymana – středověkou moralitu. Je to takový ojedinělý zážitek – 14 dní se intenzivně zkouší v přírodě, venku, pro jediné představení - premiéru i derniéru zároveň. Je to úžasně obohacující zážitek – je to svobodné, dobrovolné. I ta témata byla pro nás taková očistná a k zamyšlení. Představte si, že ti lidé jdou desetikilometrovou pouť, a pak ještě vydrží koukat na divadlo. Měla jsem pocit ohromného souznění, vzájemného předávání energie.
  • A právě na to jsem se chtěla zeptat na závěr – odkud berete energii?
    Ráda chodím do přírody. Může to znít jako fráze, ale trápí mě, jak se k přírodě chováme. Snažím se žít alespoň trochu ekologicky... Ale nejvíc energie čerpám z osobního života, z lásky, protože jsem hrozně zamilovaná.
  • Tak Vám do nového roku přeju, aby Vám vydržela jak láska, tak štěstí...
  •  
    | 2.1.2006 00:01:35 Jana Soprová |             | Foto: archiv |
     
     
     
    Časopis /
    aktuálně ze světa činohry, hudby, opery, tance, literatury a umění
     
    V rubrice ... /
    Aktuální články
     
    Přáníčka.net 
     
    Z jiných oblastí ... /
    Hudba
    Opera/ Tanec
    Literatura/ Umění
     
    Scena.cz - 1.kulturní portál  
    /
    Jak    číst příspěvky
       se registrovat
       soutěžit
       hledat
     
     
     
    Mapa serveru