Na neděli 5. října 2014 – závěr koncertní trilogie 20 let stylově - se kulturní veřejnost velmi dlouho těšila. Symfonie č. 9 d moll, op.125 - toto významné dílo světové klasiky si vybrala PKF - Prague Philharmonia na oslavu svého 20. výročí v rámci cyklu 20 let stylově. Taktovku svěřili do rukou nejpovolanějších – tedy do rukou světově uznávaného dirigenta Jiřího Bělohlávka, současného šéfa České filharmonie (od září 2012) – který ovšem stál v roce 1994 u zrodu PKF – Prague Philharmonia, poté si „odskočil“ na pár let do Londýna, kde působil jako šéfdirigent BBC Symphony Orchestra (2006-2012). Vůbec mě nepřekvapilo, že Dvořákova síň Rudolfina byla zcela zaplněna dychtivými posluchači.

Jako první rozezněla prostory této koncertní síně Symfonie D dur – výrazně melodická raně romantická skladba a zároveň jediná symfonie českého skladatele Jana Václava Huga Voříška (1791 - 1825). Tento talentovaný Beethovenův současník zemřel příliš mlád.
Po přestávce přišla na řadu Symfonie č. 9 d moll, op. 125, která je poslední dokončenou symfonií německého hudebního skladatele Ludwiga van Beethovena (1770 - 1827).
Symfonie má čtyři části a autor v poslední, čtvrté větě použil sborový zpěv jakožto nový prvek, který je v symfoniích zcela neobvyklý. Jako text této části využil úpravu básně Friedricha Schillera Óda na radost. Zpívaná část a současně nejznámější motiv této skladby se stala hymnou Evropské unie. Beethoven – v té době již hluchý – ji tvořil víc než deset let.

Ve 4. větě poprvé v historii použil pěvecké hlasy v symfonii, která navíc klade požadavek na navýšení celkového počtu hudebníků, než bylo dříve zvykem. Při premiéře 7. května 1824 v Císařském a královském divadle ve Vídni se musely spojit dva orchestry, které byly ještě doplněny zdatnými hudebními amatéry. Možná, že hluchý Beethoven doufal, že přece jen trochu uslyší? Ale to jsou jen mé dohady.
Beethovenova Devátá patří k nejvýznamnějším a zároveň nejznámějším dílům takzvané vážné hudby. Zajímavostí je, že v roce 2002 byl rukopis partitury zařazen do Světového dědictví UNESCO jako první hudební materiál v historii.
Beethoven byl nadšen vynálezem metronomu a do svých symfonií vpisoval poznámky, aby bylo jisté, že budou hrány v tempu, v jakém on je skládá – což se za jeho života nedělo. Předepsané tempo je tak rychlé, že je kolikrát až na hranici hratelnosti. Nemajíce metronom s sebou, nebyla jsem schopna posoudit, zda pan Bělohlávek tempo mírně zvolnil či ne – ale pravděpodobně ano. Přece jen živý koncert a živý dirigent vytvářejí vždy zcela ojedinělé dílo – originál.

Tomuto skvostu světové klasiky propůjčili své hlasy v Rudolfinu sopranistka Simona Houda Šaturová, mezzosopranistka Jana Hrochová Wallingerová, tenorista Richard Samek, basista Jan Martiník a téměř sedmdesátičlenný Pražský filharmonický sbor se sbormistrem Lukášem Vasilkem.
Spojení geniálního díla s bravurním profesionálním provedením – tak bych shrnula můj celkový dojem z tohoto hudebního svátku. Za svou osobu bych vyzdvihla výkon a monumentální zvuk našeho pravděpodobně nejlepšího sborového tělesa - Pražského filharmonického sboru, který opět předvedl, že tato díla právem patří do jeho repertoáru.