Scena.cz - 1. kulturní portál   reklama Volny
Scena.cz - 1. kulturní portál  
/
Jak    číst příspěvky
   se registrovat
   soutěžit
   hledat
 
 
 
Mapa serveru

    Časopis/Navigace
/
 
Aktuální články... /
Dalších 5
 
Přáníčka.net 
 
Starší články... /
Dalších 5
 
 
Recenze
 
Michal Záhora: Pulsar Připravit pro tisk Odeslat mailem /
 
Pulsar„Člověk jako mimořádně složitý a nejkomplexnější výtvor vesmíru. Jsme vesmírní běžci, naše těla jsou stvořena z hvězdného prachu. Náš zdroj stále živý a pulsující, vesmírný maják, místo, ze kterého jsme původně vzešli – Pulsar.“ To je nejen motto tanečního projektu, ale také nového tanečního uskupení, které vzniklo po zániku skupiny NaNohach. Symbolicky tak ukazuje cestu tvorby, ale i fungování světa – něco zaniká, aby se něco nového mohlo zrodit…
Režisérem, choreografem a tanečníkem zároveň je Michal Záhora, který se obklopil mladými tanečníky (či spíše tanečnicemi). A společně s nimi vytvořil tak trochu mystickou, meditativně laděnou kreaci, v níž ukazuje tanečníky nejen jako poutníky, ale zároveň jako jakýsi vesmírný materiál, který vzniká a zaniká zároveň. Poprvé se PULSAR představil v divadle Ponec 19. března 2017.

Ve chvíli, kdy vstupuje divák do hlediště, zahalí ho mlžný opar a stává se součástí prostoru - vesmíru… Postupně se mlha v černé krychli rozptyluje, zní disharmonické zvuky s ozvěnou, které lze snadno označit za vesmírní. Mají v sobě cosi podivného a zároveň fascinujícího, hloubku, která nás táhne do prostoru, který se zároveň rozpíná a smršťuje. Může být jakýkoli, podle toho, jak si jeho konečnost či nekonečnost zpracuje náš mozek. V něm se nejprve tušeně, a poté jasněji objevují mžitky, chvění, skvrny a šmouhy – jako bychom sledovali Mléčnou dráhu za nepříliš jasné noci. A pak se pozvolna vynořují postavy, kmitají, třesou se, tetelí, blýskají, a různě seskupují a přeskupují, vytvářejí střídavě chaos i řád. Jsou to elementy, částečky hmoty, zprvu spíše materiál než těla. Působí tak trochu jako rej částic pod mikroskopem. Postupně se tu objevují různé pohybové variace individuální i skupinové, a proměny světla, které rovněž působí ambivalentně, jsou zároveň studené a vzdálené, ale i blízké, horce tepající. Právě světelný design, který citlivě odhaluje jen detaily jednotlivých částí těl, ale ne celek, diktuje proměny atmosféry. Chvílemi to vypadá až bizarně, ale pocitů vzbuzuje celou škálu, včetně hravé radosti.

Tanečníci jsou vesměs oblečeni v bílém, ale liší se v detailech šatů z průsvitného materiálu (autorkou kostýmů je Zuzana Kubíčková). Je tu náznak jednoty, ale zároveň individuality. Právě z nejrůznějších kontrastů vyrůstá představení, v různých variacích detailů vznikají jakoby náhodná setkání, kde se tanečníci (elementy) míjejí či propojují. Působivé je např. spojení, kdy se jedna postava přilepí na druhou hlavou dolů, a vytvoří tak společně bytost s mnoha končetinami, či chapadly, která se klouzavými či chvějivými nebo třepotavými pohyby permanentně přeskupuje a mění. Chvílemi to vypadá na skládání konkrétních struktur, nalézání řádu, ale vzápětí vzniká chaos těl a pohybů. Tuto dvojlomnou atmosféru permanentního vznikání a zanikání provází sugestivní zvukové složka, která dotváří vesmírnou image scény. Postupně se vyjasňuje, a my můžeme vidět, jak v černém prostoru (a na černém baletizolu zanechávají tanečníci mokrou stopu potu, která připomíná stopy, jež zanechává na noční obloze hvězdný prach či létavice. Následně se scéna rozsvěcuje až do nahého, neúprosného světla, takže chtě nechtě (a nepůsobí to zdaleka tak esteticky jako předchozí) sledujeme fyziognomii těl, která jsou pod průsvitnými oděvy nahá. Nicméně, tato těla v bílém se zdají být až jakýmisi „ne-těly“ mimozemšťanů. Důležitou součástí je i napětí v tvářích – maskách protagonistů. Jako by tu vznikaly jakési mikropříběhy, jichž se jen mimochodem dotýkáme pohledem. Jako celek můžeme vnímat téma, které symbolicky prolíná celým představením, totiž putování těl a duší nekonečným časoprostorem. Pak nás čeká falešné zdání konce, kdy se pomalu stmívá a na černé ploše zůstávají jen malé bílé hromádky hmoty… Ale není to konec, pokračuje to. Je to znovuzrození? Nový začátek? Postavy kráčejí k horizontu čemusi vstříc. Nevíme, zda jsou to vesmírní poutníci, hvězdy, částice hmoty, přitahované magneticky jako piliny k jednomu cíli či duše materializované před našima očima…

Pětice tanečníků (Jitka Čechová, Tereza Krejčová, Nikola Němcová, Michal Záhora, Roman Zotov), kde dívky jsou ještě studentkami Duncan Centra, je naladěna na stejnou vlnu, a tak jejich koncentrace, spolupráce a energie vytvářejí pocitově silný dojem. K tomu bezpochyby přispívá výborné sladění všech složek, ať jde o light design Prokopa Vondrušky a Roberta Štěpánka, tak hudební, či spíše zvuková stránka, která je dílem Carla Natoliho. Pulsar tedy vykročil do neznáma, v němž se pokusí najít novou cestu a snad i nové diváky.
Věřme, že se jim to podaří.

www.divadloponec.cz
 
| 3.4.2017 19:04:33 Jana Soprová |             | Foto: archiv divadla |
 
 
 
Časopis /
aktuálně ze světa činohry, hudby, opery, tance, literatury a umění
 
V rubrice ... /
Aktuální články
Starší články
 
Divadlo žije! 
 
Z jiných oblastí ... /
Divadlo
Hudba
Literatura/ Umění
 
Scena.cz - 1.kulturní portál  
/
Jak    číst příspěvky
   se registrovat
   soutěžit
   hledat
 
 
 
Mapa serveru