Scena.cz - 1. kulturní portál   reklama Volny
Scena.cz - 1. kulturní portál  
/
Jak    číst příspěvky
   se registrovat
   soutěžit
   hledat
 
 
 
Mapa serveru

    Časopis/Navigace
/
 
Aktuální články... /
Dalších 5
 
Přáníčka.net 
 
Starší články... /
Dalších 5
 
 
Recenze
 
VOID v Ponci Připravit pro tisk Odeslat mailem /
 
Void (VerTeDance)    VerTeDance se s chutí pouští do nového typu projektů – vzpomeňme různé typy spolupráce s handicapovanými tanečníky, kde nedostatky či „chybění“ dostává smysl, a symbolicky zaplňuje mezery v komunikaci či ve výrazu.
Z tohoto pohledu je VOID Veroniky Knytlové trochu jiný – protagonisté netrpí tělesným handicapem, ale paradoxně jaksi „trpí“ více. Mezeru mezi nimi nelze zaplnit, protože je nepopsatelná, je v psychice postav, současném životním stylu. Tím můžeme brát VOID jako aktuální, vypovídající o současných vztazích, o pocitu osamělosti a existenciální nejistoty, kterou prožívá každý z nás, doslova „sám uprostřed davu“.

Veronika Knytlová ve spolupráci se scénografkou Františkou Králíkovou a tvůrcem světelného designu Davidem Prokopičem vytvořila jednoduché prostředí, v němž pohybuje čtveřice lidí – vrstevníků, kteří tu prožívají své minipříběhy, někdy pohromadě, jindy samostatně. Rekvizity jsou jednoduché, řekněme až starosvětské – stůl, židle, přesunující se po scéně. Svou roli hraje i baletizol, který je na konci postupně sloupáván z podlahy scény (resp. podlézán), jako by tanečníci zkoumali, zda pod ním zbývají nějaké stopy minulých vzpomínek, či zda se hlouběji nachází ještě „něco“ podstatného. A tak nejdůležitějším scénickým prvkem zůstávají sami protagonisté, a jejich tělesnost, a gesta. Veronika Knytlová v tomto případě oslovila studenty a absolventy nonverbální katedry HAMU (Martin Talaga, Zdenka Josefi a Karolína Křížková), a španělskou tanečnici, žijící v Praze, Alicii Cubells, takže inscenace není čistě taneční (byť charakteristické taneční figury, objevující se pravidelně v produkcích VerTeDance, jsou rozeznatelné), ale více výrazová, herecky propracovanější. Navíc, nejedná se ani o čistě nonverbální představení, součástí jsou i texty, byť neslouží k porozumění konkrétnímu příběhu, spíše fungují, podobně jako pohyb, jako charakterizační prvek určitého pocitu nebo atmosféry. Hned na počátku jsme svědky toho, že čtyři postavy, rozmístěné v různých částech prakticky holé scény, paralelně hovoří. Není důležité, co konkrétně říkají, protože každý jako by si mluvil jen sám pro sebe, jakkoli naléhavě jeho řeč může znít. Zvuková kulisa, které jsme svědkem, s tedy rovněž stává rekvizitou k vyvolání určitého pocitu. Jak mnohý z nás jistě zažil – když někdo mluví moc, automaticky „vypneme“ a přestaneme poslouchat. To je základní východisko, a také základní téma představení – vzájemná nekontaktnost, nezaujetí, chlad, naučená zdvořilost měnící se v nevšímavost. V intervalech nastává sblížení postav, vytvářejí se jakési společné zážitky (společné „válení a proplétání“, posezení u čaje, kolektivní choreografie, kdy se Karolína Křížková, vznáší po scéně, nesena ostatními), ale většinou se tyto jednotlivé vzpomínky postupně vymazávají stereotypními klišé konverzace, kdy se opakují navyklá gesta, pózy, ale i otázky a odpovědi, a dochází tu k situaci, kdy jedna z dívek je nahrazena druhou, aniž by došlo k proměně struktury dialogu. Ten se pouze časem zrychluje, až z něj nakonec zbydou jen torza otázek a odpovědí. Ve vzájemném kontaktu jsou tu nabídnuty situace téměř realistické (diváci jako by je coby voyeuři sledovali z dálky), a chvílemi stylizované či přímo absurdní – např. kdy jedna z protagonistek sleduje ostatní, a komentuje dění jako sportovní zápas, a to i poté, když už se vlastně nic neděje).

Každý z protagonistů má své „sólo“, svou minutu slávy, kterou si prožívá, ale jako by to těm ostatním vlastně bylo jedno. V tom patrně tkví podstata představení – ukázat, jak jakékoli naše snažení je jen naší věcí, a vlastně nikoho jiného nezajímá. Není to uvědomělá ignorace ostatních, ale obecná lhostejnost. Ona opuštěnost, osamocení, prázdnota je kromě dění na scéně evokována také hudbou Beaty Hlavenkové, která ji složila přímo pro tento projekt. Jako celek působí představení sympaticky, ale nic výrazně nového ani po tematické ani po formální stránce nepřináší. Jako by pouze konstatovalo situaci, kterou všichni známe, a sem tam prožíváme.

A poznámka na závěr: Přiznám se, že mi trochu vadí móda anglických, značně nejednoznačných názvů inscenací. Dává to sice následně, po představení, možnost různorodé interpretace tématu, ale nové diváky, kteří se nejdou podívat na značku VerTeDance či na konkrétní performery, to nepřiláká.

www.divadloponec.cz
 
| 8.1.2018 12:01:25 Jana Soprová |             | Foto: Michal Hančovský |
 
 
 
Časopis /
aktuálně ze světa činohry, hudby, opery, tance, literatury a umění
 
V rubrice ... /
Aktuální články
 
Divadlo žije! 
 
Z jiných oblastí ... /
Divadlo
Hudba
Literatura/ Umění
 
Scena.cz - 1.kulturní portál  
/
Jak    číst příspěvky
   se registrovat
   soutěžit
   hledat
 
 
 
Mapa serveru