Světovou filmovou premiéru absolvoval balet s revolučním námětem Plameny Paříže z třicátých let minulého století při přímém přenosu z Velkého divadla v Moskvě 4. března. V době svého šéfování Velkému baletu (2008) se rozhodl Alexej Ratmanskij zařadit do repertoáru divadla nějaké dílo ze sovětské éry a volba padla z různých důvodů na Plameny Paříže. Původní podoba „plamenů“ podle libreta Nikolaje Volkova a Vladimíra Dmitrijeva v choreografii Vasilije Vainonena, tak jak byla představena publiku poprvé v roce 1932 v Kirovově divadle v Leningradě, se mu však zdála příliš schématická a nevyhovuj í cí. Přetvořil tedy balet podle své představy společně s Alexandrem Bělinskim a hudebním skladatelem Borisem Asafjevem.

Zachoval hlavní myšlenku o tažení batalionu z Marseille na pomoc Paříži, ale obohatil revoluční dění o osobní příběhy a rozdělil dílo do dvou aktů. Do prvního vložil další „divadlo“ – balet v královském paláci. Sestavil novou choreografii, v níž přirozeně využil to nejlepší z původního základu – zejména charakterní tance.
Hybatelem děje tedy není jen dav, kterému jde o likvidaci šlechty, nýbrž zcela konkrétní osobnosti a jejich osudy. Ústřední dramatický konflikt „lidu“ a šlechty zakládají hlavní protagonisté- mladík z „lidu“ , velmi exaltovaný, nadšený revolucionář Jérome (Denis Savin) a dcera místního feudála markýze Costy de Beauregard (Semjon Chudin) křehká a něžná Adeline (Ana Turazašvili) už vzhledem aristokratka, protiklad prostých dívek. Jejich spoluhráčem na té „správné straně“ je pár, který figuroval už v první inscenaci - rozhodný voják Philippe (Igor Cvirko) a jeho partnerka lehkomyslná a veselá Jé ;romova sestra Jeanne (Margarita Shrainer), právě tak zapálená pro revoluci, která ji ovšem zřejmě připadá velmi zábavná. Vůbec většina představení až na krátké „nedorozumění“ mezi markýzem a Jéromem na počátku prvního aktu se odehrává ve velice radostném rozpoložení a i s dělem a pochodujícími vojáky spíš připomíná příjemný výlet do Paříže než třídní boj.

Přes scénu se stále přelévají pohybové vlny plné rozmáchlých gest a razantních figur, skoků, zvedaček, celý prostor je nabit pohybem, v němž ale převládá ještě duch radostného odhodlání bez destruktivních nálad davového šílení. Naopak v Paříži se najde čas na velkou oslavu plnou lidových tanců – z diváckého hlediska asi to nejefektnější – tanec Basků, lidí z Auverne, z Marseille (konkurovat může asi jen Rinaldo a Armida v královském baletu) a jen jaksi mimochodem je zahájen útok na Tuileries. Skutečně revoluce je vykreslována poměrně umírněně až se mohou vynořit pochybnosti ohledně oněch plamenů v názvu. A le nebyl a by to Ratmanského dramatika, aby nevytrhla diváky z této pocitové letargie a nezpůsobila jim na závěr pořádný šok. Po obsazení paláce dochází k zúčtování a mezi těmi, kdo mají skončit pod gilotinou, poznává Adeline svého otce markýze. Ve všeobecném mumraji, když se ho v zoufalství pokouší osvobodit, je také odvlečena na popraviště. Obětí se nakonec stává i Jérome, který zešílí bolem. Plameny nyní planou plnou silou a krvežíznivý dav vyráží na pochod proti auditoriu.
Pro ztvárnění (nejen) těchto vypjatých momentů klade Ratmanskij vedle tance důraz na herecký projev. Nejtěžší úkol měli v tomto směru především Jérome a Adeline, oba nanejvýš věrohodní, podobně jako více okrajová ale přesto výrazná postava bezskurpulózního markýze.

Příběh se odehrává zpočátku v monochromatických kulisách, které se v dalších obrazech patřičně zabarvují – prostředí královského paláce, kam se ještě snáší antický „tempel“ jako pozadí barokního baletu, na projekčním plátně se objevují zahrady v Tuileries a v posledním obraze je vystavěno lešení s gilotinou (scéna - Ilja Utkin, Evgenij Monachov). V kostýmech (Elena Markovskaja) převažuje „prostý“ styl v národních francouzských barvách – bílé, červené a modré v různých odstínech, šerpy a frygické čapky, vojenské uniformy v kontrast u s ;přepychem šlechtických šatů a antických rób.
Úderná revoluční hudba často v pochodovém rytmu proložena několikrát Marseillaisou je vystřídána v královském paláci „jemnou“ melodií barokního baletu a zcela výjimečnou lyrickou pasáží Adeline a Jéromeho.

Diváci v kinech mohli vidět několik baletů ze sovětského období před druhou světovou válkou, které pojednávají o tehdejší aktuální situaci. Balet Plameny Paříže byl vytvořen u příležitosti patnáctiletého výročí říjnové revoluce a měl zobrazovat její francouzskou paralelu. Přestože obrys původního díla je pod Ratmanského přemalbou stěží rozlišitelný, je i tak pozoruhodným dokladem historie sovětského baletu, který určitě do repertoáru Velkého divadla patří a který v této nové formě je všeobecně přijatelný a životaschopný.
Po několika „moderních experimentech" následuje návrat k ryzí klasice a sice 8. dubna 2018 očekává publikum v kinech Světlana Zacharová jako Giselle společně s princem Albertem, legendárním Sergejem Poluninem.