Scena.cz - 1. kulturní portál   reklama Amerikánka (Jatka78) Volny
Scena.cz - 1. kulturní portál  
/
Jak    číst příspěvky
   se registrovat
   soutěžit
   hledat
 
 
 
Mapa serveru

    Časopis/Navigace
/
 
Aktuální články... /
Dalších 5
 
Přáníčka.net 
 
Starší články... /
Dalších 5
 
 
Recenze
 
Marná opatrnost v Národním divadle Připravit pro tisk Odeslat mailem /
 
Ondřej Vinklát a Alina Nanu (Marná opatrnost)Slova „pastorální symfonie prostého člověka, hold přírodě a idylické krajině věčného jara“, jimiž označil svou verzi baletu „La fille mal gardé“ legendární choreograf Frederick Ashton jsou spíše metaforická než přesně popisná. Hlavní hrdinové pocházejí totiž z dobře situovaných rodin a „prostý lid“, ženci a žnečky, kteří pro ně pracují, tvoří pouze kulisu, v níž se jejich vztahy realizují, ostatně i jaro se protáhlo až do žní. Jinak ale platí, že zde Ashton zhmotnil své nadšení pro anglický venkov, tak jak je zažíval nebo jak ho obdivoval v obrazech Johna Constabla z 19. století na svém letním sídle v Suffolku.

Balet Jeana Daubervala La Fille mal gardé nebo také
Marná opatrnost, původně „Balet o slámě“ měl premiéru těsně před vypuknutím francouzské revoluce 1. července 1789 v Bordeaux. Revoluce jej na určitou dobu vyhnala z Francie, a tak její „zásluhou“ nastoupil nepřetržitou pouť po světových scénách, která přes jeho nejrůznější obměny trvá dodnes. Do repertoáru Národního divadla přichází La Fille mal gardé v přesné podobě, kterou jí propůjčil v roce 1960 Frederick Ashton, když inscenaci připravil pro Královský balet v Londýně. Vděčíme za to choreoložce Jane Elliot, která jej s pražským souborem nastudovala podle baletní partitury v systému Beneshovy pohybové notace, kde jsou zaznamenány i ty nejmenší detaily.
Frederick Ashton sice francouzskou venkovskou idylku přesadil do Anglie, v ostatním se už držel původní poměrně prosté komediální zápletky o tom, jak chytrá dívka Lise získá muže svého srdce Colase a šikovně se zbaví nemotorného nápadníka, kterého jí vnucuje matka. Neuchýlil se k žádné modernizaci, jak mu bylo doporučováno, ale využil i originální romantickou hudbu Ferdinanda Hérolda (složenou pro pařížské představení v roce 1828, Daubervalova verze byla doprovázena francouzskými lidovými písněmi a áriemi z oper) v aranžmá Johna Lanchberyho přizpůsobenou pro daný účel. Vizuální rámec mu poskytly Con stablovy obrazy a anglický folklór (scéna a kostýmy
Osbert Lancaster) a pohybovou inspiraci nacházel „v čistotě, nevinnosti a vznešené jednoduchosti“ u Beethovena.

Děj je velice akční a nárokuje si neustálou pozornost, stále se odehrává něco „pozoru hodného“. Natěsnány následují úseky příběhu ztvárněné baletní pantomimou v mistrovsky vypointovaných mikroscénkách, které přecházejí do poetických lyrických a komických tanečních pasáží hlavních protagonistů, prostřídaných sborovými tanci v lidovém stylu. Vše v duchu anglického humoru, v němž dostanou příležitost i zvířata. Tak např. hned na úvod je na jeviště vypuštěn mohutný načepýřený „kohout“ se žlutýma nohama ohlašující svítání, v doprovodu čtyř „slepic“. Skupinka vtrhne na jeviště ještě několikrát a vyvolává vždy poryvy smíchu. Rozpaky nebudí ani opravdický živý poník (tohle si určitě děti budou pamatovat z baletu nejlépe) táhnoucí kočárek, v němž se na slavnost vydávají Lise se svou matkou.
I když jde především o love story Lise a Colase, postava vdovy Simone, Lisiny matky v podání Alexandra Katsapova, přestože si příliš nezatančí, je natolik výrazná, že jim je zcela rovnocennou partnerkou. Korpulentní dáma v kostkovaných šatech, bačkorách a bílých dlouhých spodních nohavičkách, které se občas poodhalí, je legrační v každém svém přesně mířeném gestu a postoji. Exceluje svými fyzickými výpady proti nezdárné dceři, když jí laje nebo vyplácí na „holou“, ale především když se nechává po chvilce zdráhání přemluvit, aby zatančila „Dřevákový tanec“. Ashton využil staré divadelní zvyklosti, kdy muži hráli ženské role, kdy vládlo přesvědčení, že postavy hamižné, lakomé, samolibé, ješitné - což všechno matka Simone je- umějí lépe ztělesnit muži než ženy. Zároveň složil poklonu britskému music hallovému komiku Danu Lenovi (1860 – 1904) proslavenému právě ženskými rolemi a „Dřevákovým tancem“ , od něhož si mimo jiné Ashton vypůjčil červený deštník.
Ten je v tomto případě rekvizitou směšné figurky Alaina (Veaceslav Burlac) syna bohatého vinaře, kterého chystá jako ženicha pro Lise matka Simone a který jako by vypadl z oka Vaškovi z Prodané nevěsty. Drobný, nepříliš bystrý, ale asi nikoliv zlý chlapec, pestře vyparáděný, většinou zaměřuje svou aktivitu v rozhodujících momentech někam jinam než by měl. Jeho toporné myšlení se projevuje v „tuhých“ pohybech propjatých paží a nohou, poskocích loutky na provázku. Oč legračněji působí, o to technicky těžší je jeho part.
Na pohled obdivuhodná lehkost a hravost charakterizující taneční části Lise (Alina Nanu) a Colase (Ondřej Vinklát) jsou podobným případem. Všemožné krokové variace i drobná ornamentika, „Fred step“, pauzy a výdrže jsou nesmírně náročné na přesnost provedení, vyžadují soustředění a souzvuk s melodii, nemluvě o růžové stuze, která se plete pod nohy. Růžová stuha - symbol lásky - se jako hlavní téma vine celým představením. Když ráno Lise vstane, uváže ze své stuhy mašli, kterou po chvíli její milý Colas - na rozdíl od dětinského Alaina energický a silný chasník - objeví a připevní na svou hůl. Je to prolog k „Tanci se stuhou“, v němž s ní oba mladí lidé dovádějí a využívají ji k malebným tanečním figurám. Zavinují se do stuhy, přitahují a odtahují, uvazují „na uzdu“ a střídají se laškovně v roli koníka a jezdce. Do tance se zapojují také Lisiny přítelkyně. Každá se svou stuhou, vytvářejí kolo, v něž se proplétají Lise a Colas. V jednom okamžiku se Lise chopí konce všech stuh a ve výdrži v arabesce se stane na několik sekund středobodem kruhu. Na závěr „vymodelují“ dívky stuhami různé dekorativní obrazce. Zvlášť při tomto tanci musí být interpreti nanejvýš pozorní. Přes menší chybičky a přestože se jim stuha trochu „zašmodrchala“, dali Lise a Colas dostatečně najevo svou radost ze života a vyjádřili zřetelně vzájemné sympatie.

Živost a radostnost jsou příznačné rovněž pro sborové tance odvozené z folkloru. „Tanec ženců“, je fascinující „spartakiádou“ útvaru vesničanů, otočeného zády k divákům, se srpy, které ve stejném rytmu zdvihají nad hlavu a poté „zasekávají do obilného lánu“, pravidelně se střídající řady působí i jemnou pastelovou barevností krojů. Při „Tanci kolem májky“ v rytmu polky zaujme mimo jiné, i to, jak se podle pohybů tanečníků proplétají v „krajku“ a zase rozplétají pentle pod vrcholem májky. Jistě by vzniklo ještě originálnější pletivo, kdyby dav lidu nerozehnal dé š ť a vichřice.
Do nekončící řady komických situací spadá např. „pas de trois“ Alaina ucházejícího se o Lise, která za jeho zády flirtuje s Colasem, „pas de deux“ přes dveřní okénko, kterým se Colas nahýbá do místnosti, kde je Lise zamčená nebo vyústění populární pantomimické scény, v níž si Lise představuje, jaké to bude, až se stane maminkou.
Po četných peripetiích musí být příběh završen - pro někoho happyendem pro někoho roztrpčením. Přes všechno své úsilí matka Simone svou dceru neuhlídala. Z ložnice, kam Lise za trest zavřela, vychází svatební pár. Zklamaný Alain se svým rozhorleným otcem odcházejí a přemožená matka nakonec Lise a Colasovi uděluje své požehnání. Společnost odtančí k oslavám, místnost potemní - je právě čas na potlesk - když tu – oknem se vkrade Alain a rozhlíží se pátravě, pak popadne vítězně svůj červený deštník a odbíhá. Je v tomto okamžiku evidentně šťastnější než kdyby získal nevěstu.
Konec nečekaný a netypický avšak zcela v linii autorského záměru díla, které je hravé nejen svým tématem ale pohrává si s protagonisty – dělá z tanečníků herce a mimy, z mužů ženy, z lidí zvířata. Kdokoliv má jen nepatrný smysl pro humor ať na straně účinkujících nebo obecenstva, nemůže odolat a musí se nechat vtáhnout do tohoto groteskního světa.
Historický balet v nedostižné Ashtonově recyklaci září novotou a jiskří vtipem již po více než půl století. Byl-li uveden v Národním divadle právě nyní, v příhodné době vrcholného jara, nelze dodat nic jiného než citovat citaci v programu: „ je to to nejzábavnější, co dnešní ředitelství v baletu připravilo.“

www.narodni-divadlo.cz
 
| 30.4.2018 13:04:38 Helena Kozlová |             | Foto: Divíšek Martin |
 
 
 
Časopis /
aktuálně ze světa činohry, hudby, opery, tance, literatury a umění
 
V rubrice ... /
 
Divadlo žije! 
 
Z jiných oblastí ... /
Divadlo
Hudba
Literatura/ Um?ní
 
Scena.cz - 1.kulturní portál  
/
Jak    číst příspěvky
   se registrovat
   soutěžit
   hledat
 
 
 
Mapa serveru