Scena.cz - 1. kulturní portál   reklama LM2019 Volny
Scena.cz - 1. kulturní portál  
/
Jak    číst příspěvky
   se registrovat
   soutěžit
   hledat
 
 
 
Mapa serveru

    Časopis/Navigace
/
 
Aktuální články... /
Dalších 5
 
Přáníčka.net 
 
Starší články... /
Dalších 5
 
 
Rozhovory
 
Petr Zuska: Velký důraz často kladu na zdánlivě nepatrné detaily Připravit pro tisk Odeslat mailem /
 
Petr ZuskaNejnovější dílo Petra Zusky, celovečerní autorská inscenace Kytice, kterou připravuje pro Pražský komorní balet, bude mít ve Stavovském divadle premiéru přesně za měsíc, tedy 1. května 2019. Jak již titul napovídá, jeden z nejvýraznějších současných českých choreografů se pro své nové taneční divadlo inspiroval Erbenovou sbírkou veršovaných balad, která patří k pokladům české poezie a literatury.

  • Proč padla volba zrovna na Kytici, klasické české literární dílo? Dostal jste od vedení Pražského komorního baletu pro novou premiéru konkrétní zadání nebo odkud přišla inspirace pro váš nový opus?
    Žádné konkrétní zadání jsem nedostal. Už v roce 2016 jsem byl osloven vedením Pražského komorního baletu, abych pro ně v brzké budoucnosti vytvořil nový kus. Souhlasil jsem a po nějaké době se rozhodl právě pro Kytici. Jednak proto, že už ji mám dlouhá léta na „seznamu“ témat, která bych chtěl zpracovat a zároveň si myslím, že je to látka blízká určitému umělecko-dramaturgickému odkazu tohoto konkrétního souboru.
  • Jaký máte ke Kytici vztah? Musel jste se na Erbena nějak ladit nebo je vám odjakživa blízký?
    Už jako malý kluk jsem měl moc rád Erbenovy pohádky a Kytice rozhodně patřila k prvním „thrillerům“ dětství nejen mé generace. Pak po aktuálním znovupřečtení celé sbírky jsem pochopil, jak jsem si naběhl. Šlo o to najít klíč jak k jednotlivým baladám, ale i celku divadelně, tedy dramaturgicky a režijně přistoupit. Takže „ladit“ jsem se musel. Ne na Erbena a jeho dílo primárně, ale „přeladit“ tuto poezii do jazyka tanečního divadla. A to dalo práci.
  • Z poezie každopádně čas od času u svých choreografií vycházíte, například pro Chvění byla předobrazem báseň Poslední Vladimíra Holana. Co vás zaujalo na Erbenově podmanivě temné básnické sbírce nejvíc?
    Erbenova Kytice je poezií velmi obrazivou. Už jako malé dítě, kterému bylo dílo čteno, mi často běžel před očima jakýsi film. Navíc je to celé velmi sugestivní, vtahuje vás to do té které atmosféry, nálady, prostředí. Kromě toho mne zajímají aspekty typické pro lidové balady všeobecně jako je láska, smrt, vina, trest, vykoupení… coby základní archetypy lidského života.
  • Můžete mi popsat váš tvůrčí proces? Máte v hlavě už od začátku taneční kroky nebo se do určité míry inspirujete třeba samotnými tanečníky až na sále?
    V hlavě mám zpravidla dopředu jakousi strukturální linii, tedy režijní aranžmá, které vychází jednak z hudby a rovněž z toho, co chci sdělit a jak to chci sdělit. O jednotlivé kroky, tedy vlastní choreografii jde až v poslední řadě, čímž rozhodně nechci říci, že je méně důležitá.
    Ta vzniká až autenticky přímo na sále během zkoušky. Jsem fyzický typ choreografa, který z 90% všechno ukazuje, tedy vymýšlí skrze své vlastní tělo. Tanečníci mne pochopitelně rovněž inspirují, ale spíše svým typem a naturelem. Až na některé momenty je nenechávám příliš „nabízet“. To je má většinová praxe coby hostujícího tvůrce. Trochu jiné to pochopitelně bylo v Baletu Národního divadla, kde jsem měl s mnohými letitou zkušenost a bylo mezi námi již značné podprahové napojení.
  • Rozumím. Jako každý choreograf máte i vy svůj specifický styl, který si tanečníci potřebují osvojit. Máte už nějaký systém, jak tanečníkům co nejlépe pomoci vzít choreografii za svou?
    Žádný konkrétní systém na to nemám. Samozřejmě se o to ale vždy snažím všemi možnými prostředky. Fyzickými, verbálními i emocionálními. To znamená, že s nimi pracuji na technice, dynamice a principech jednotlivých pohybů a vazeb, vysvětluji, o co mi v ten daný moment jde a co je do toho třeba dát ze srdce. Není to pro tanečníky vždy snadné, jelikož stylový rejstřík mé práce je docela široký. Od základu v technice čistě klasického baletu, přes tzv. současný tanec, floor work, taneční divadlo až po víceméně čistě herecké záležitosti. Velký důraz často kladu na zdánlivě nepatrné detaily. Ty totiž ve výsledku vytvářejí největší věci. Pokud je tanečník technicky dobře vybaven, je muzikální, citlivý, charismatický a otevřený pustit se do pro něj třeba nezvyklých věcí, zvládne to a radost z toho máme pak oba.
  • Zpátky ke Kytici… zajímalo by mě, zda jste jednotlivé balady za sebe řadil odděleně či v nějaké návaznosti. Zachoval jste původní příběhy?
    Ze všech třinácti balad sbírky v představení nefigurují pouze tři. Z oněch deseti použitých mají některé větší prostor a jiné se objeví jen jako esence, vlastně takový malý insert.
    Balady jsou k sobě složeny tak, aby vytvářely jednolitý větší příběh, jedna se přelévá do druhé, významově, dějově a symbolicky na sebe navazují. První jednání je tedy jako celek jedním velkým příběhem a osudem ženy, druhé pak muže. Přitom se oba příběhy strukturálně a symbolicky sobě navzájem podobají. Jsou to dvě strany téže mince. V rámci toho jsem pochopitelně do původních balad trochu zasáhl. Někdy předvyprávím či dovyprávím to, co Erben nenapsal, jindy je naopak to, co napsal, naznačeno jen symbolicky, zkratkou. To však neznamená, že z Erbena nezůstal kámen na kameni. Naopak ti, co Kytici četli, se budou velice jasně orientovat a ti, co ji neznají, si velice jasně „přečtou“ ony dva příběhy.
  • Autorem symfonické hudby ke Kytici je Ondřej Brousek, který ji pro představení zkomponoval nově. Jak probíhalo u tohoto konkrétního projektu propojení hudby a choreografie?
    Ondra za mnou před lety přišel a projevil zájem o spolupráci. Když jsem se pak po čase rozhodl udělat pro Pražský komorní balet Kytici, hned jsem ho oslovil. Byl nadšen. Zjistili jsme, že mnoho věcí ze světa muziky a divadla cítíme podobně, takže nebylo těžké najít společnou řeč. Ondra pak komponoval svou hudbu podle rámcového scénáře, který jsem mu dal. Já teď naopak podle jeho hudby vytvářím samotné představení. Je to docela vzrušující, protože jak v jeho, tak v mém případě se ve srovnání s prapůvodními představami daly některé věci „do pohybu“. Jsem přesvědčen, že tím nejlepším směrem.
  • Jak jste si vybíral zbytek inscenačního týmu? Dostal jste i tady volnou ruku?
    Pochopitelně. Nikdy a nikde jsem zatím nezažil, že by mi někdo určoval, s kým mám inscenaci připravovat. Je to tým, na který jsem napojen. Se scénografem prof. Janem Duškem jsme za posledních zhruba patnáct let ať už tady, či po světě vytvořili asi dvacet kusů. A ani s výtvarníkem kostýmů Pavlem Knollem a Danem Tesařem, který vytváří světelný design, se nesetkávám zdaleka poprvé.
  • Pro soubor Pražského komorního baletu jste v období mezi lety 1994 a 2002 vytvořil celkem sedm nových opusů, Kytice je tedy nyní choreografií osmou. Jaký pro vás je návrat k souboru po tolika letech?
    To je zajímavá otázka. Nevnímám to totiž vůbec jako návrat. Je to dnes už jiný soubor. Víte, NDT bude vždycky Kylián, Frankfurtský balet zase Billy Forsythe, stejně tak Pražský komorní balet je synonymum pro Pavla Šmoka. Může se sice dál tak jmenovat, ale jsou to jen slova na papíře. I když současný soubor stále hraje několik Pavlových kusů, jeho vztah s názvem už zkrátka nemůže být autentický. Takhle to vnímám a to se vší úctou jak k Pavlovi, tak k současnému souboru.
  • A jak se vám pracuje s tanečníky, kteří jsou v Pražském komorním baletu nyní?
    Velice dobře a to nejen se členy souboru, ale i s několika hosty, kteří na tomto projektu participují. Všichni jsou velice šikovní, muzikální a tvární a cítím z nich velkou motivaci. Je to opravdu radost.
  • Před rokem a půl jste ukončil šéfování Baletu Národního divadla, čemu se věnujete nyní? Jen své vlastní tvorbě jako hostující choreograf a režisér? A tvoříte i v cizině?
    Ano, přesně, jsem na tzv. volné noze. Pracuji dál jak v tuzemských, tak zahraničních souborech. Nové je to, že postupně „vplouvám“ i do jiných divadelních oborů, tedy opery a činohry. Posledních pár měsíců rovněž vyučuji na katedře nonverbálního divadla pražské HAMU.
  • Na závěr mi prozraďte, neschází vám samotnému vlastně také aktivní tancování?
    S jevištěm jsem se oficiálně rozloučil před pěti lety, tedy v pětačtyřiceti. Tehdy jsem byl pevně rozhodnut a bez jakýchkoli pochybovačných emocí. Po nějakém čase jsem ale začal podvědomě cítit, jako by cosi odešlo z mého života a chybí mi to. Tehdy v tom čase přišly dva malé docela specifické projekty ve Finsku a v USA, v rámci nichž jsem se na pár představení na jeviště vrátil a moc si to užil. Teď už to ale opravdu vůbec neřeším a nechybí mi to. Ale také už neříkám, že se v žádném případě načas zase někdy na jeviště nevrátím. Pochopitelně ale ve značně úspornějším pohybovém rejstříku.

    www.prazskykomornibalet.cz
  •  
    | 8.4.2019 15:04:59 Redakce |             | Foto: archiv divadla |
     
     
     
    Časopis /
    aktuálně ze světa činohry, hudby, opery, tance, literatury a umění
     
    V rubrice ... /
    Aktuální články
    Starší články
     
    Přáníčka.net 
     
    Z jiných oblastí ... /
    Divadlo
    Hudba
    Literatura/ Um?ní
     
    Scena.cz - 1.kulturní portál  
    /
    Jak    číst příspěvky
       se registrovat
       soutěžit
       hledat
     
     
     
    Mapa serveru