Scena.cz - 1. kulturní portál   reklama Volny
Scena.cz - 1. kulturní portál  
/
Jak    číst příspěvky
   se registrovat
   soutěžit
   hledat
 
 
 
Mapa serveru

    Časopis/Navigace
/
 
Aktuální články... /
Dalších 5
 
Přáníčka.net 
 
Starší články... /
Předchozích 5
 
 
Recenze
 
Labutí jezero v Národním divadle Připravit pro tisk Odeslat mailem /
 
Alina Nanu a Nkita Chetver (Labutí jezero)Do repertoáru Národního divadla se vrací Labutí jezero, základní kámen klasické baletní tvorby, bez nějž se žádný renomovaný soubor neobejde. Jeho podobu tentokrát určil nezapomenutelný šéf stuttgartského baletu a světově proslulý choreograf John Cranco, přestože od jeho smrti již uplynulo půl století. Díky choreologickému záznamu je možné i dnes vytvořit autentickou formu díla, kterou poprvé viděli diváci ve Stuttgartu v roce 1963.
Cranco vycházel z tradiční předlohy, ale posunul dění do odlišné roviny. Na rozdíl od pompéznosti a výrazovému schématismu se zaměřil na propracování charakterů a zapojení všech zúčastněných. Tyto změny se neprojevují tak zásadně v choreografii a nikdo se nemusí obávat, že bude ochuzen o pověstné krásné party ale především v chování hrdinů.

Vedle známé ústřední linie lásky prince Siegfrieda a začarované princezny Odetty je nápadný komplikovaný vztah plný střetů prince a jeho matky – královny. Princ neplní její přání a nezvolí jednu z předváděných favoritek matky jako svou budoucí ženu a královna mu dá své rozčarování důrazně znát – v prvním i třetím dějství. Oběma aktérům se daří prožít své pocity velmi věrohodně. Stejně tak osudové setkání prince a Odetty ve druhém aktu se může odehrát nejen v pohádce. Než přeskočí první jiskra je tu oboustranné překvapení, ze strany Odetty úlek, nedůvěra, pak postupné opatrné sbližování a teprve poté okouzlení a citové vzplanutí. V posledním čtvrtém aktu prožívá Odetta tíhu zrady až smrtelnými úzkostmi a může se zdát, že zaplatí svým životem. Ke kvalitám psychologického a tanečního ztvárnění přirozeně patří proměna Odetty v Odilii ve třetím dějství, která je vysněnou rolí i výzvou každé vynikající tanečnice. Princ (Patrik Holeček), Odetta/Odilie (Miho Ogimoto) a královna (Michaela Wenzelová) ožili a z „figur“ se staly vskutku trojrozměrné bytosti. „Divadlo“ tedy funguje, ale dramaturgii by možná prospěla větší promyšlenost ve sledu scén, zejména v případě prince, který se objevuje a mizí ze scény někdy nelogicky.

Baletní soubor Národního divadla se stále obměňuje a každým rokem se objevují nové tváře. Tato fluktuace se může projevit na určité nevyváženosti výkonu. Stálicemi zůstávají první sólisté a sólistky, kteří se také většinou podle očekávání objevili v hlavních rolích. Jako Odetta/Odilie se ve druhé premiéře zaskvěla Miho Ogimoto, jejíž méně výrazným partnerem byl Patrick Holeček, kterému zde pravděpodobně byla dána šance, aby se osvědčil. Ani Čaroděj Rotbart - Danilo Lo Monaco nezanechal nějaký mimiořádný dojem. V menších skupinových výstupech – v charakterních tancích ve třetím dějství se dařilo všem princeznám z cizích krajů i jejich doprovodům pobavit dvorskou společnost a "rozehřát" obecenstvo, naproti tomu v pas de six dvorních dam a prince v prvním dějství své společnice znatelně převyšovala Aya Watanabu. Standartním lze označit pas de quatre labutí i tance sboru labutí ve druhém dějství zatímco v posledním dějství jakoby se díky vypjatým emocím všeobecně uvolnila doposud zadržovaná energie a teprve se naplno ukázala strhující síla tanečního příběhu.

„Povoleným“ zásahem do Cranckova konceptu je výprava. Scénograf Martin Černý sáhl k tradičnímu pojetí bez experimentování s médii a zvolil krajinu se stromy, jednoduchý prostor, který nenarušuje vnímání. Tajemnou atmosféru lesa s jezerem vytvářejí stejné stromy ale bez listí a skaliska. Jediným „technologickým vylepšením“ je velice efektní projekce letících labutí a mraky ženoucí se po obloze a zastiňující měsíc. Ples se odehrává v trůním sále s asymetrickým monumentálním schodištěm a galeriemi, odkud přihlížejí zúčastnění. Vše působí noblesně a zároveň uměřeně a barevně střídmě. Právě tak tradiční historizující kostýmy Josefa Jelínka. Vizuální podoba se zdá být přívětivým návratem na známý terén a určitě ji uvítají jak děti tak dospělí.
K přednostem představení je třeba přičíst hudební nastudování Čajkovského díla Václavem Zahradníkem a jeho provedení Orchestrem Státní opery.

www.narodni-divadlo.cz
 
| 8.4.2019 17:04:43 Helena Kozlová |             | Foto: Sergej Gherciu |
 
 
 
Časopis /
aktuálně ze světa činohry, hudby, opery, tance, literatury a umění
 
V rubrice ... /
Aktuální články
 
Přáníčka.net 
 
Z jiných oblastí ... /
Divadlo
Hudba
Literatura/ Um?ní
 
Scena.cz - 1.kulturní portál  
/
Jak    číst příspěvky
   se registrovat
   soutěžit
   hledat
 
 
 
Mapa serveru