Scena.cz - 1. kulturní portál   reklama Kapka medu pro Verunku Volny
Scena.cz - 1. kulturní portál  
/
Jak    číst příspěvky
   se registrovat
   soutěžit
   hledat
 
 
 
Mapa serveru

    Časopis/Navigace
/
 
Aktuální články... /
Dalších 5
 
Přáníčka.net 
 
Starší články... /
Dalších 5
 
 
Recenze
 
Renoir na plátnech kin Připravit pro tisk Odeslat mailem /
 
Renoir - Filming The Artist's Family, 1896Březnový díl seriálu Světové malířství na plátnech kin se zaměřil na Renoirovu pozdní tvorbu. O životě francouzského malíře
Augusta Renoira (1841 - 1919) není třeba nijak zeširoka bádat, je detailně zachycen díky zápiskům jeho syna, významného francouzského filmového režiséra Jeana Renoira.
Především z nich čerpal režisér Phil Grabski biografická fakta i malířovy názory a myšlenkové pochody, jež nechal vstupovat do konfrontace se současnými přístupy kunsthistoriků, uměleckých kritiků i „praktikujících“ dnešních umělců. Renoirův portrét, který z nich vzchází, jev rozporuplný. V některých budí celé Renoirovo dílo obdiv a nadšení, na druhé straně je považována jeho pozdní tvorba za jakousi zpronevěru ideálům, umělecký sestup nebo dokonce „komerční“ produkci.

Renoirovo výtvarné nadání se projevilo už v raném mládí, kdy pracoval jako malíř okrajů porcelánových nádob. nástěnných dekorací, závěsů a vějířů. K opravdovému umění se dostal až při studiu na výtvarné akademii, ale jeho skutečnou školou, tak jako pro mnohé jeho současníky se však stal Louvre, kam chodili studenti kopírovat známá díla. Renoira zaujal např. Watteau, Fragonard nebo Diaz, o jehož obraze lesa se vyjádřil, že je tam přímo cítit mech.
Ve vlastní tvorbě rozvíjí Renoir impresionismus podobně jako jeho vrstevníci. Zabývá se výjevy z pařížského života, momenty z ulic, z kaváren, maluje portréty. Z tohoto období pochází obraz hostina při projížďce na lodi, které je někdy považováno za vrchol jeho impresionistického stylu. Skupina dam a pánů v uvolněné náladě je shromážděna kolem stolu se zbytky bohatých hodů, na ubruse se povalují kusy pečiva, drobty, na nedopitých sklenicích s vínem se odrážejí světelné záblesky.
Zpočátku nezaznamenaly jeho obrazy žádný závratný úspěch a jeho existence byla střídáním okamžiků úspěchů a propadů, o to horších, že se musel postarat o rodinu. Rodinní příslušníci – manželka a děti jsou pak častými náměty jeho portrétů. O jednom z nich se dodnes vedou debaty, zda snad se tam Renoir nenamaloval a pak z nějakého důvodu svou postavu nepřekryl.. Odborníci „si posvítili“ na obraz rentgenovými paprsky a zjistili, že žádná taková postava tam nikdy nebyla. Jeden z mýtů kolem Renoira byl tedy zbořen.
Podstatným tématem pro Renoira byly akty. Pro jejich neustávající produkci si přizpůsobil malířský styl, jímž pracoval až do konce svého života. Prostřednictvím filmové kamery se mohou diváci v kině podívat malíři (přirozeně nikoliv Renoirovi) přímo pod ruku. Nejdříve používá velmi zředěné světlé barvy a až akvarelovým způsobem nanáší na plátno skvrny. Do řídké vrstvy, skrz níž prosvětluje ještě materiál podkladu, vtírá tmavou či tmavší pastózní barvu a z ní tvaruje tahy štětce postavy. Nahá ženská těla robustních forem vystupují takřka hmatatelně z chvějivého tran sparentního pozadí a právě tento kontrast hmotnosti těl a okolní vzdušné atmosféry jim podle některých propůjčuje velkou specifickou hodnotu. Feministické kunsthistoričky ale mají na baculatá těla s prázdným výrazem ve tváři názor zela jiný. Někdy se mluví dokonce i o pornografii. Renoir sám ovšem poznamenal, že nahá těla nejsou smyslná. Ale ani on se nevyhne tomu, aby některé ženy nebyly svůdně pozahaleny textiliemi.

Renoirovy obrazy zaujaly amerického sběratele Barnese, jehož zajímavý osud film alespoň částečně přibližuje. Byl původně lékárníkem a vynalez určitého léku mu vynesl velké jmění. Jako milionář se mohl věnovat pouze studiu a sbírání umění ve velkém a vyškolit se ve skutečného znalce. Právě on se stal hlavním „odběratelem“ Renoirovýh aktů, jichž prý malíř vytvořil za život na tisíce kusů. Pozdního Renoira tedy nenajdeme převážně v Paříži, jak by se dalo čekat, ale v muzeu Barnesovy nadace ve Philadelphii v USA.
Rozmístění výtvarných děl ve výstavních sálech muzea vychází z Barnesových představ o prezentaci, pro současnou dobu již trochu nezvyklých, očekávaných spíše ve starých renezančních nebo barokních sbírkách. Kolem jednoho ústředního většího obrazu, v tomto případě Renoira, je nakupeno několik dalších bez větších logických vazeb. Muzeum je značně oblíbené jak ukazují četné záběry a jeho návštěvníci se tentokrát nechtěně dostali ke slovu. Režisér zaznamenává jejich rozmluvy, komentáře jdoucí více či méně k věci, někdy jen momentální imprese ves měs v pozitivním smyslu.
Mozaika nepopiratelných faktů, osobních výpovědi umělce, protikladná hodnocení a zjitřené diskuze odborníků i poznámky laiků se skládají ve filmu Petera Gradského v dramatický příběh s otevřeným koncem, v němž nepadl žádný definitivní verdikt - nadále je „přípustné“, že někomu se budou Renoirova díla líbit a někomu ne.

www.prenosydokin.cz
 
| 17.4.2017 12:04:51 Helena Kozlová |             | Foto: archiv |
 
 
 
Časopis /
aktuálně ze světa činohry, hudby, opery, tance, literatury a umění
 
V rubrice ... /
Starší články
 
Přáníčka.net 
 
Z jiných oblastí ... /
Divadlo
Hudba
Opera/ Tanec
 
Scena.cz - 1.kulturní portál  
/
Jak    číst příspěvky
   se registrovat
   soutěžit
   hledat
 
 
 
Mapa serveru