Scena.cz - 1. kulturní portál   reklama Městská knihovna Praha Volny
Scena.cz - 1. kulturní portál  
/
Jak    číst příspěvky
   se registrovat
   soutěžit
   hledat
 
 
 
Mapa serveru

    Časopis/Navigace
/
 
Aktuální články... /
Dalších 5
 
Přáníčka.net 
 
Starší články... /
Dalších 5
 
 
Z éteru
 
Říjnová revoluce ve filmu – 100 let Připravit pro tisk Odeslat mailem /
 
Unaveni sluncemUnaveni sluncem
Onen poklidný letní den na dače v rodinném kruhu se mohl podobat ráji – kdyby to nebylo v Rusku, roku 1936. Rusko-francouzské drama, oceněné Oscarem (1994). Hrají: N. Michalkov, O. Meňšikov, I. Dapkunajteová, N. Michalkovová, V. Tichonov a další. Scénář a režie Nikita Michalkov. Léto 1936, víkend, rodina profesora Vsevoloda Konstantinoviče tráví prosluněné prázdniny na venkovské dače. Marusja kdysi milovala Dmitrije, ale to už je přes deset let. Teď je vdaná za Sergeje Petroviče Kotova, má s ním šestiletou Naďku a je prostě šťastná. Malá Naďa je krásná a bezprostřední po mamince a po otci chytrá. Kotov se v ní vidí. Otec rodiny Kotov – Stalinův spolubojovník, nyní velitel divize, požívá všeobecného respektu. Všichni spolu tráví jeden ze vzácných dnů odpočinku a vypadá to, že se jim nemůže nic stát. Téhož dne však přijíždí Dmitrij. Po deseti letech. Zdá se, že ho všichni vidí rádi, ale od chvíle, kdy vstoupí, jakoby vstoupilo s ním něco zneklidňujícího. A není to jen onen pomyslný milostný trojúhelník mezi bývalými milenci a současnými manželi. Do onoho domu s Dmitrijem vstoupila všechna hrůza a zlo Stalinovy pekelné samovlády. Přesto, že notoricky známé historické skutečnosti jsou tu sdělovány co nejúspornějšími prostředky, nabývají v kontrastu s vlídným světem Michalkovových postav otřesné intenzity. Diváka zastihují zcela bezbranného. Simulace skutečnosti je dokonalá. Michalkov natočil svůj vrcholný film, v němž zúročil všechno ze své předchozí tvorby a dovedl svůj um ještě dál – k osudové tragédii, která svou nevyhnutelností připomíná mechanický stroj. Podal zprávu o člověku v dějinách 20. století. Jednu z nejpravdivějších a nejotřesnějších zpráv, jaké byly na toto téma natočeny. O tom, že byl pochopen, svědčí řada domácích a světových ocenění, z nichž nejprestižnější je zcela jistě Oscar za nejlepší zahraniční film.
Vysílání: 28.10., 21.40 hod., ČT2

Křižník Potěmkin
Píše se rok 1905 a nejslavnější vzpoura filmových dějin je na spadnutí. Sovětské drama avantgardního režiséra Sergeje M. Ejzenštejna (1925). Hrají: A. Antonov, G. Alexandrov, I. Bobrov, V. Uralskij, A. Fajt, V. Barskij a další (V němém znění s titulky) (Premiéra). Nejproslulejší dílo „sovětské montážní školy”, avantgardního hnutí 20. let, které obohatilo filmové vyjadřování na mnoha frontách, především pak v rovině střihové skladebnosti. Sergej Ejzenštějn uplatnil v Křižníku Potěmkin celou paletu postupů, které dnes platí za samozřejmou výbavu nejen uměleckého filmu, ale běžně je nacházíme i v populárních produkcích. Ve své době pokrokové stylové prostředky sloužily propagandě. Měly na diváka průbojně působit za přispění dialektické formy: nejen střetu ideového, nýbrž také obrazového. Publikum mělo být popuzeno k čilé konfrontaci s viděným, než aby bezelstně zapadalo do bezmyšlenkovitého pohroužení. Slavná a nesčetněkrát analyzovaná scéna z oděského schodiště poskytuje bohatý rejstřík tvůrčího vizionářství. Akci, která by reálně trvala jen chvilinku, Ejzenštejn svým architektonickým citem pro stavbu umně rozložil do bezmála 15 minutové sekvence. Ve vší avantgardní dramatičnosti zde propuká vzpoura, která má otřást nejen carským režimem, nýbrž také filmovým vypravěčstvím. I přes agitační rozměr, poplatný podmínkám vzniku díla, se dodnes jedná o uchvacující a nesmírně rozhodnou fresku událostí roku 1905. Dle struktury antického dramatu je v pěti aktech vylíčen boj lidu proti oficírům konstituční monarchie. – Námořníci se na křižníku Potěmkinovi začínají rozněcovat, jakmile jsou nuceni pozřít jídlo prolezlé červy. Kapitán nechává předstoupit ty členy posádky, kteří si stěžovali na jakost masa, a káže popravu. Řízení nad lodí se ale v emočním napětí dostává do rukou mužstva. Soudržně dochází ke vzpouře, při níž umírá voják Vakulinčuk. Právě jeho tragická smrt pohne davem na břehu; funus postupně přechází až do odmítavého buřičství, při němž se upevňuje pouto mezi námořníky a měšťany Oděsy. Sílící kolektiv ale narazí na fasádu carských ozbrojenců, zformovaných na horním konci oděských schodů, stejně jako na kozáky, srocující se dole u přístavu. Rozpoutá se krveprolití, jehož nejsou ušetřeny ani ženy, děti či stařeny. Do masové vřavy nakonec vstupuje křižník, který bez jediného výstřelu vraždění zastavuje mírovým apelem.
Vysílání: 27.10., 22.15 hod., ČT art

Býk
Jednoho léta roku 1922 byl býk zkrocen. Z diktátora blouznivou loutkou – Lenin prodělává v odloučení těžkou nemoc. Ruské psychologické drama Alexandra Sokurova. Hrají: L. Mozgovoj, M. Kuzněcová, S. Ražuk, F. Lavrov, L. Jelisejev, M. Sergejev a další (V ruském znění s titulky) (Premiéra). Býk se řadí k dalším výjimečným dílům nekompromisního ruského filmaře Alexandra Sokurova, žáka Andreje Tarkovského, jehož tvorba nesnese bližšího srovnání; Sokurovovo jméno se naopak skloňuje jako přívlastek pro jedinečný styl, kterému jsou jiné snímky připodobňovány. A ani Býk, nominovaný na Zlatou palmu v Cannes, netvoří v bohaté Sokurovově kariéře pražádnou odchylku. Po Molochovi (1999), jenž byl alegorickou studií Hitlerovy, potažmo nacistické, mentality, se Býk soustředí na výsek Leninova života, léta roku 1922. Tehdy předsedu Rady lidových komisařů ranila první mozková mrtvice; vyprávění zdůrazňuje paradoxní pozici nezpůsobilého diktátora, který je izolován v Gorki, uprostřed lesní pustiny, a odkázán na péči druhých – k jeho nemilosti také Josifa V. Stalina. Duševní soumrak i tělesný rozpad bolševického vůdce pečlivě zpodobňuje formální ztvárnění. Biografické existenciální drama se oprošťuje od školometského líčení historických reálií. Místo toho se spolu s mocenskou unikavostí noříme do meditativního tempa, jemuž vévodí mlžná obrazivost nezdravě vybledlých barev (Sokurov se chopil také kamery). Výsledkem je psychologická analýza osobního skomírání, které jde ruku v ruce s úpadkem jedné nadvlády, jež má brzy vystřídat nadvláda jiná – hrozivější. Na Molocha a Býka pak Sokurov navázal portrétem o japonském císaři Hirohitovi s filmem Slunce (2005). Mnohem volněji, leč nejradikálněji, uzavírá Sokurovovu „tetralogii moci” fantazijně pojatá adaptace Faust (2011).
Vysílání: 29.10., 22.25 hod., ČT art, Říjnová revoluce v Rusku – 100 let
 
| 9.10.2017 12:10:09 Redakce |             | Foto: Česká televize |
 
 
 
Časopis /
aktuálně ze světa činohry, hudby, opery, tance, literatury a umění
 
V rubrice ... /
Aktuální články
Starší články
 
Přáníčka.net 
 
Z jiných oblastí ... /
Divadlo
Hudba
Opera/ Tanec
 
Scena.cz - 1.kulturní portál  
/
Jak    číst příspěvky
   se registrovat
   soutěžit
   hledat
 
 
 
Mapa serveru