Scena.cz - 1. kulturní portál   reklama Volny
Scena.cz - 1. kulturní portál  
/
Jak    číst příspěvky
   se registrovat
   soutěžit
   hledat
 
 
 
Mapa serveru

    Časopis/Navigace
/
 
Aktuální články... /
Dalších 5
 
Přáníčka.net 
 
Starší články... /
Dalších 5
 
 
Novinky...
 
Pavla Jazairiová - Jmenuji se Figaro Připravit pro tisk Odeslat mailem /
 
Přebal knihy Známá rozhlasová novinářka Pavla Jazairiová je autorkou dvou desítek publikací. Kniha Jmenuji se Figaro je však její první publikací pro dětského čtenáře. Je to vyprávění pejska, který bydlí se svou paní na vesnici, má tam spoustu kamarádů, chodí na dlouhé procházky po lese a ze všeho nejraději by honil srnky. Svět z jeho pohledu vypadá trochu jinak, než jak ho vidí dospělí – to nejlépe ocení děti, jimž je přímočarost a nekomplikovanost blízká. Dětskému vnímání je přizpůsobena i vytříbená prostota autorského stylu. Nedílnou součástí publikace je množství ilustrací Terezy Říčanové a grafická úprava Heleny Šantavé.

Ukázka z kapitoly Jak jsem se narodil.
Pavla o sobě říká, že je moje babička. Ale to by musela být pes. Taky říká, že je maminka mojí maminky Ferry, ale to je také výmysl, protože kdo ví, komu se maminka narodila.
Ovšem když Pavla říká, že je moje babička, má to svůj důvod, protože jí vděčím za to, že vůbec jsem. V každém případě se jmenuje Pavla a tak o ní budu mluvit.
Před mnoha lety se Pavla vydala na dlouhou pouť po Španělsku. Ušla pěšky víc než osm set kilometrů — vůbec si neumím představit, co to znamená. Chodím taky daleko, ale do oběda jsem vždy zpátky. Pavla a její přítel Jiří šli po této cestě mnoho dní a spolu s ostatními přespávali v noclehárnách, kde si také vařili. Jednou večer tak všichni seděli na zahradě a jedli špagety, když uviděli moji maminku Ferru, jak tančí. Poskakovala na zadních nožkách, všelijak se točila, bílá a zlatá jako já, sice bez ocásku, ale muselo to být krásné, tím spíš, že maminka byla v té době velmi mladá. Lidé se smáli a za odměnu jí dávali špagety, co nesnědli. Druhý den ráno maminka čekala u bran noclehárny, a když uviděla Pavlu s Jiřím, přidala se k nim. Docela náhodou, protože maminka se vždy přidala k prvním poutníkům, kteří odcházeli. A první vyšla Pavla s Jiřím. Maminka se jich držela, šla s nimi přes město, také kus po silnici, kde jezdilo mnoho aut. Pavla měla strach, že ji něco přejede, a Jiří se hněval, protože si myslel, že Pavla maminku z noclehárny odlákala chlebem se šunkou.
Že chudák pejsek někde zabloudí. „Zažeň ji tedy kamením!“ řekla Pavla. Hodil malý oblázek a dával při tom pozor, aby nikoho netrefil. Pak se oba rychle schovali do hospody. Přesto se večer s maminkou Ferrou opět potkali, a potkávali se zas a znova, skoro každý den. Pavla nevěděla, jak mamince pomoci. Stále na ni myslela, litovala ji. Nejraději by si ji vzala k sobě, ale byla daleko od domova. Ptala se různých lidí, zda by nechtěli tak pěkného pejska, ale marně.
Naposledy se potkaly před horskou vesnicí jménem Laguna, což znamená Zátoka. Copak v horách můžou být nějaké zátoky? Žili tam velmi zlí psi, kteří mamince nedovolili projít.
Zoufala si a měla hlad. Potom uviděla, jak po cestě přichází Pavla. Obě se zaradovaly a maminka dostala chobotnice v konzervě. (To jsem nikdy neochutnal, ani po tom netoužím.) Potom ji Pavla přes vesnici přenesla a zachránila ji před těmi zlými psy. Zlobili se, ale nemohli nic dělat. (…).
Knihu vydal Radioservis.
 
| 28.10.2019 08:10:43 Redakce |             | Foto: archiv |
 
 
 
Časopis /
aktuálně ze světa činohry, hudby, opery, tance, literatury a umění
 
V rubrice ... /
Aktuální články
Starší články
 
Přáníčka.net 
 
Z jiných oblastí ... /
Divadlo
Hudba
 
Scena.cz - 1.kulturní portál  
/
Jak    číst příspěvky
   se registrovat
   soutěžit
   hledat
 
 
 
Mapa serveru