U příležitosti devadesátého výročí úmrtí sochaře Otto Gutfreunda (1889-1927) uspořádala Západočeská galerie v Plzni výstavu jeho děl.
Tvorbu Otto Guttfreunda, který patří k nejvýznamnějším evropským umělcům první třetiny 20. století, lze rozdělit na dvě etapy, jež se liší formálními principy i společenským ohlasem. První spadá do desátých let 20. století, kdy řešil na základě principů kubismu nové prostorové utváření sochy. Druhá, civilistní etapa se řadí k moderním realismům dvacátých let a oproti individualistické moderně předválečného období se rozrůstá o veřejné zakázky. Tohoto tradičního stylové ho vymezení se však současná výstava nedrží, naopak chce obě oddělené oblasti propojit. Soustřeďuje se na tři hlavní sochařské úkoly – na reliéf, figuru a portrét/hlavu – a na kresby, které s vybranými díly souvisejí. Záměrem je poukázat přes vnější rozdílnost Gutfreundových prací na kontinuitu jeho tvorby.

Reliéf, který je specifickou sochařskou úlohou blížící se svým charakterem blíží malbě nebo kresbě, je to „socha v ploše“. Gutfreund od počátku odmítal nápodobu reality, prosazoval zduchovnění a odhmotnění plastiky, k čemuž reliéf představoval první krok. Po Cihlářích z roku 1911 dochází k výraznému dynamizovaní abstrahovaných tvarů, jež vrcholí reliéfem Koncert (1912-13). Stejným způsobem koncipoval i kresby z téže doby. K reliéfu se vrací ve dvacátých letech v souvislosti s oficiálními zakázkami, klade v nich však větší důraz na sdělnost a dekorativnost. Tematicky se zaměřuje na běžný život a práci, což předznamenali už Cihláři. V přípravných kresbách lze sledovat cestu k definitivní podobě těchto prací.
Pokud jde o figuru, začal se Gutfreund brzy vyvazovat z klasické tradice jejího zobrazení. Nejprve plastiku expresivně deformoval, později dynamicky prolamoval povrch ostrými zářezy a vystupujícími hranami. Nakonec figuru otevřel do prostoru, její objem tvořil myšleným pohybem ploch. Nejzazší podobu tohoto postupu představuje dřevěná plastika Sedící ženy (1916), nový skladebný princip najdeme i v sérii kreseb. Ani ve dvacátých letech Gutfreund geometrický rozvrh plastik neopouští, u civilistní ;ch plastik (zejména ve studiích) můžeme zaznamenat propojení jednoduchých tvarů (kužele, válce, koule). Ke zřetelnější geometrii Gutfreund přistupuje v samém závěru své předčasně uzavřené tvůrčí dráhy (Sedící žena II, 1927).

Už v počátcích své umělecké dráhy se Gutfreund zaměřil na portrét a s novou intenzitou se k němu vrací v tvorbě dvacátých let. V mezidobí let 1912-15 ho však na čas odsouvá a zabývá se obecně námětem hlavy. Vychází ze skladby fragmentů, z níž vyvodí – podobně jako u figury – abstrahovanou konstrukci z prostupujících se plošných útvarů (Hlava s kloboukem, 1913-14). Kompoziční řešení hledal i v sérii kreseb, v nichž vrstvil geometrické frag menty skládající tvář. Zjednodušením tvarů a zaměřením na plochu dospívá až k pozoruhodným „minimalistickým“ lineárním kresbám, jež jsou krajní redukcí či abstrakcí zvoleného tématu.
Na výstavě, která vznikla za spolupráce Západočeské galerie v Plzni, Musea Kampa a dalších institucí, jsou prezentovány téměř dvě desítky soch a více než tři desítky kreseb, dále dobové fotografie a katalogy a také Gutfreundovy skicáky. Západočeská galerie spravuje početnou kolekci Gutfreundových plastik získanou v různých časových obdobích a z různých zdrojů, a to včetně umělcovy rodiny či přátel. Zajímavá je například akvizice Masky s náhrdelníkem (1920), kterou získala ZČG v roce 1 968 z majetku V. V. Štecha. V Museu Kampa je uložena Gutfreundova pozůstalost. Několik zásadních děl je zapůjčeno z dalších sbírek (Národní galerie v Praze, Moravská galerie v Brně, Židovské muzeum v Praze, soukromá sbírka).
Výstava díla Otto Gutfreunda probíhá ve výstavní síni „13“ Západočeské galerie v Plzni do 17. září 2017.