Scena.cz - 1. kulturní portál   reklama Volny
Scena.cz - 1. kulturní portál  
/
Jak    číst příspěvky
   se registrovat
   soutěžit
   hledat
 
 
 
Mapa serveru

    Časopis/Navigace
/
 
Aktuální články... /
Dalších 5
 
Přáníčka.net 
 
Starší články... /
Dalších 5
 
 
Recenze
 
Sen čarovné noci v Národním divadle – plní nejen sny o létání… Připravit pro tisk Odeslat mailem /
 
Michal Kern coby Puk (Zdroj: P. Neubert)Závěr sezóny v Národním divadle přesvědčil, že příliv nové krve, a to od samotného uměleckého šéfa Daniela Špinara, přes tým jeho spolupracovníků až po company šikovných a vizuálně přitažlivých herců, skutečně dal zlaté kapličce důležitou uměleckou transfuzi. Jen velmi zřídka se daří vidět na našich velkých scénách vizuálně velkoryse pojaté divadlo, které se nebojí prostoru ani experimentů, a přináší s sebou divadelní tajfun. Podobně jako předchozí pikantně erotická a velkolepě, téměř operně pojatá Manon Lescaut, bezpochyby vzbudí Sen čarovné noci kontroverze. To ovšem nic nemění na faktu, že se jedná o velmi originální pohled na „nejprofláknutější“ Shakespearovu komedii, který má možnost uspět i v mezinárodní konkurenci. Špinar totiž podobně jako u Hamleta ve Švandově divadle, dal mnohým notoricky známým scénám a klišé překvapivě nový výklad, aniž se zpronevěřil základním principů a tématům této hry. Pouze naplnil starou formu novým obsahem.

Henrich Boráros vytvořil scénu (po většinu doby osvětlenou mléčným světlem z velkého balonu vznášejícím se nad jevištěm), která tvarově připomene řez architekturou alžbětinského divadla, především půlkruhem obepínajícím scénu, umožňujícím „obíhat“ v různých úrovních, a sešplhat na scénu po žebříku (mimochodem způsob šplhání Lysandra a Demetria jemně, ale výmluvně charakterizuje rozdíl mezi oběma mladíky – zatímco Patrik Děrgel sjíždí žebřík s přirozenou lehkostí, Jiří Suchý z Tábora se o to rovněž „snaží“, ale vždy si pak fouká spálené ruce), a podobně si herci vyhrají s pružnými záclonkami, jimiž se dostávají ze scény, když Hermie Pavly Beretové vklouzne do mezírky bez problémů, zatímco silnější Helena (Lucie Polišenská) má problém vůbec tudy prolézt – a zázračně se jí to povede bez problémů až ve chvíli, kdy zjistí, že je milována…). Připomeňme ještě komickou a velmi výmluvnou eroticky laděnou scénu se spacáky, která dává šanci uplatnit množství gagů související s trapnými namlouvacími rituály. A navíc je tu další vděčný prvek - trampolína, jejíž využívání ve čtyřech je na hranici akrobacie… Pohyb je vůbec jedním z charakteristických rysů inscenace, a to ve všech úrovních. Čtveřice mladých se tak honí jako v němých groteskách, kdy se díky zásahům Puka (Michal Kern) neustále proměňují dispozice, kdo právě koho honí. Běsnění lásky signalizuje proměnlivost světel i hudby (světelný design Martina Špetlíka a patetický motiv Svatebního pochodu), takže nikdo z diváků nemůže být na pochybách, v jakém duševním stavu se právě hrdinové nacházejí. Ve Snu čarovné noci jde především o vytvoření atmosféry třeštění, způsobeného hormony, které patrně prožívají v určité době všichni normální mladí světa. Bloudění v lese citů není zas až tak temné, jak tvrdí někteří vykladači „Snu“. Pokud je pud uspokojen (což zde v několikanásobném svatebním happy endu je), temnota rychle mizí…

Ve Špinarově režijní koncepci (+ dramaturgie Milan Šotek) se podařilo odbourat či minimalizovat postavy a situační klišé, které tuto hru nezbytně provázejí. A tak se tu problematické postavy jako jsou „hostitelé“, svatební pár Thesea a Hippolyty (Ondřej Pavelka a Alena Štréblová), stává opravdu jen trochu trapnou dvojící, která sem tam přeběhne po scéně a do omrzení opakuje pár stejných frází. A kazatelský (karatelský) Egeus je vynechán zcela, neboť příběh se bez něj zcela obejde. Podobně si poradil Špinar s tzv. řemeslnickou skupinkou, včetně notoricky známého Klubka (který podle tradice chce hrát i toho lva a s oslíma ušima figuruje jako milenec Titanie), jenž se už přičiněním překladatele Jiřího Joska zbavuje letitého nánosu a stává se Špulkou. Toho hraje na scéně jako puberťáckého neurotika Petr Šmíd, který je součástí rodinného týmu ctižádostivé maminky (Martina Preissová), organizátorky kýčovité svatební zábavy, stejně jako dcera, která nedá ani ránu bez cigára (Eva Vrbková) a poněkud trapně se cítících rodičů Milana Stehlíka a Jany Bouškové. Jsou chudáci všichni navlečeni do červených přiléhavých trikotů, které v taneční choreografii korunují ještě velké rudé plyšové návleky ve tvaru srdcí. Dokonalý kýč, podobně jako příběh o Pyramovi a Thisbě, jen přetransformovaný do dnešní podoby neumětelských agenturních produkcí, které se snaží přiživit na rozmarech bohatých. Tragikomičnosti této skupinky taková proměna nic neubírá, je to ztělesnění lesku a bídy divadla, když se neumí…

Na závěr si úmyslně nechávám NE-lidskou říši, která je provedena naprosto dokonale. Sci-fi a fantasy v jednom. Máme pocit jiného světa, když sledujeme Oberona se zlatou maskou, který sem tam z dlaně vypustí kouzelný purpurový dým (Pavel Batěk) a éterickou Titanii (Pavlína Štorková) s veledlouhými vlasy, které jí jako vlečku ponášejí spanilí jinoši, podobni oživlým antickým sochám, jejichž nahota jako by byla obrostlá mechem. Kontrapunktem k nim je černočerná zpívající víla Michaely Tomešové. A vrcholem všeho je Puk Michala Kerna, naprosto neuvěřitelné stvoření z jiného světa, který by si zasloužil samostatnou recenzi. Je až neuvěřitelné, jaké množství nápadů všeho typu se do této postavy vešlo. Jen těch způsobů různě švihlé chůze je přehršel, stejně jako skoků, posuňků, gest, mimiky tváře, a zvuků. Dokáže být doslova na několika místech najednou. A jeho hlavní doménou je trampolína, díky níž nám dává pocit, že Puk skutečně dokáže létat.

Pohybová stránka je v této inscenaci velmi podstatná, a domnívám se, že herci za přesné pohybové charakteristiky svých postav vděčí do značné míry nápaditosti a choreograficko-pantomimickému řemeslu zkušeného Radima Vizváryho. Tvrdý trénink, který nutně předcházel premiéře, je na jednotlivcích, především na Michalu Kernovi, výrazně patrný. A pro diváky velmi atraktivní. I v tomto ohledu ve Snu ukázali herci, jaký je jejich potenciál nejen herecký, ale i pohybový a nonverbálně výrazový. Vůči tomu pak u některých postav se poněkud rozostřuje mluvní výkon. Ale to je jen drobná výtka, kterou lze během repríz korigovat. Celkově je ovšem Sen čarovné noci skutečným vrcholem této divadelní sezóny, a to nejen na scéně zlaté kapličky.

Více o inscenaci Sen čarovné noci zde
 
| 20.6.2016 23:06:38 Jana Soprová |             | Foto: archiv divadla |
 
 
 
Časopis /
aktuálně ze světa činohry, hudby, opery, tance, literatury a umění
 
V rubrice ... /
Aktuální články
Starší články
 
Přáníčka.net 
 
Z jiných oblastí ... /
Hudba
Opera/ Tanec
Literatura/ Umění
 
Scena.cz - 1.kulturní portál  
/
Jak    číst příspěvky
   se registrovat
   soutěžit
   hledat
 
 
 
Mapa serveru