Scena.cz - 1. kulturní portál   reklama Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK Volny
Scena.cz - 1. kulturní portál  
/
Jak    číst příspěvky
   se registrovat
   soutěžit
   hledat
 
 
 
Mapa serveru

    Časopis/Navigace
/
 
Aktuální články... /
Dalších 5
 
Divadlo žije! 
 
Starší články... /
Dalších 5
 
 
Rozhovory
 
Eva Vrbková – o divadle, hudbě, rolích a hlavně životě Připravit pro tisk Odeslat mailem /
 
Herečka Eva VrbkováZabili, zabili,
chlapa z Koločavy,
řekněte, hrobaři,
kde je pochovaný.
Zpívá Eržika v muzikálu Balada pro banditu. Tímto prologem jsme se při našem setkání s herečkou Evou Vrbkovou pomyslně ocitli v Divadle Husa na provázku (DHNP). „Vy jste to viděl?“ zaznělo z jejích úst udiveně. Dokonce i Krobotovu Babičku, upřesnil jsem. „Role Viktorky,“ neudržela své překvapení Eva a upřesnila: „To bylo mé první představení v profesionálním divadle.“

Dále pokračovala ve vyprávění, jak dělala přijímačky na DAMU, kam se nedostala. Režisér Ivo Krobot tehdy hledal Viktorku. Na přímluvu Evy Tálské tuto roli dostala. To už tak někdy bývá, že někdo hledá všude jinde, ne tam kde má. Eva Vrbková spolupracovala se Studiem dům, a to má zkušebny v CEDu (Centrum experimentálního divadla), tedy ve stejné budově jako DHNP.

Vyučila se pánskou krejčovou. Budoucí nápadníci - bystřete. Nemusíte kupovat oblek. Eva Vrbková ho spolehlivě ušije. Prý si nedávno koupila šicí stroj a s nadsázkou tvrdí, že se může kdykoli vrátit k šití. „Když bude hlad, tak mohu zase šít šaty. Dokonce i pánské sako. Ráda vzpomínám na vůni páry od žehličky. Vybavuji si atmosféru v dílně. V podstatě je to také vášeň, podobně jako k divadlu.“

Její nejlepší hereckou školou bylo jeviště v DHNP. Postupně po roli Viktorky, přišla zmíněná Eržika, Nastasja Filipovna v Idiotovi (nominace na cenu Alfréda Radoka). Od roku 2009 se datuje její spolupráce s Národním divadlem Praha (inscenace Radúz a Mahulena, Žebrácká opera, Co se stalo, když Nora opustila manžela, 1789 a připravuje se na zkoušení Malého prince). V Praze hraje ještě v Divadle Komedie, kde nedávno měla premiéru inscenace Zločiny.ženy.doc. Rovněž hostuje ve Švandově divadle v inscenaci Cry Baby Cry. V ní se stala také autorkou hudby.

Bohaté divadelní, filmové i životní zkušenosti dávaly tušit, že povídání s Evou Vrbkovou bude zajímavé.

  • Jako Váš rodič bych mohl být spokojený. Umíte se živit rukama, komediantkou jste se stala až ve druhém sledu. Kdyby nešlo divadlo, tak je tu další zázemí. Rodiče mohou být šťastní.
    To sice ano, ale už jsem na vlastních nohách. Živím se sama. Přiznám se, že maminka tenkrát moc nechtěla, abych šla na konkurz do Studia dům. Tak trochu jsem do toho šla za jejími zády. Maminky mají přirozeně o své dítě strach.
    Prakticky jsem se rozhodla, popadla jsem kytaru a šla. Po divadelních prknech jsem toužila dlouho. Nakonec byla maminka ráda. Chodila na každé představení. Když jsme hráli na festivalech, tak říkávala, že je sice unavená, ale šťastná.
  • Balada pro banditu – Vaše první setkání s Vladimírem Morávkem, ale také předobraz Eržiky v podání Ivy Bittové. S jakými pocity jste roli přijala?
    Byla jsem hodně nervózní. Musím říct, že na premiéře se mi klepala kolena, protože hrát něco po takovéto osobnosti je skutečně těžké.
  • Premiéra byla za účasti autora Milana Uhdeho?
    Bylo tomu tak. Dokonce musím prozradit, že jsme skoro příbuzní. Máme se s panem Uhdem rádi. Jinak jsem měla hlavně obavy z diváků. „Ukažte se, jak jste to udělali po dvaceti letech.“
    Hrajeme to už přes deset let. Představení pořád miluji. Eržiku, myslím, hraji pokaždé trochu jinak. Všechno je podmíněno tím, jaké mám zrovna životní období. Jak zraji, tak Eržika zraje se mnou. Těším se na letní scénu na hradě Špilberk, kde uvedeme tři reprízy od 26. do 28. června 2015.
  • Stále tedy pendlujete mezi Prahou a Brnem?
    V Brně mám zázemí, rodinu, známé a kamarády. Jezdím tam ráda.
  • K tomu tam ještě máte šalinu.
    V Praze šaliny skutečně nejezdí. Pak tu máte tramvajenku, my zase šalinkartu. (Smích.) Brno je skvělé. Je dobré tam být chvilku. Pak se zase těším do Prahy.
    Také je dobré mít místo, kde můžete relaxovat. Jezdím ráda do lesa na Vysočinu, kde mám chatu. Koukám na stromy, chodím po lese a dýchám voňavý lesní vzduch…
  • Vaše cesta do divadla Komedie?
    Jednou jsem na ulici potkala dramaturgyni Markétu Bidlasovou. Bylo to v době, kdy jsem po Praze hodně toužila, a zároveň se v Komedii usazoval soubor ze Strašnického divadla. Scházel mi pevný bod, abych se měla čeho chytnout.
    Do týdne mi volala ředitelka Eva Bergerová a plácli jsme si. Potřebovali herečku středního věku. Moc jsem jim za to vděčná. V Komedii působím druhým rokem (Hraje v inscenacích, Maryša, Past, Naše třída, Her masters voice, Divoké maso – pozn. red.).
  • A zatím poslední představení Zločiny.ženy.doc.
    Pracovali jsme na tom s režisérem Ondřejem Matajem. Přijde mi hodně šikovný. Má šmrnc, drive a talent. Nechá nás tvořit a vymýšlíme si své věci, jak roli postavit. Jemně nás navádí a učesává to, což je hodně fajn. Kolikrát jsme zůstali sedět i po zkoušce. Dobrá atmosféra a všechny nás to hodně baví. I když téma je příšerné. Ženský, které chtějí zneškodnit muže, nejlépe své bývalé.
  • Tedy ryze ženské téma?
    Myslím, že ženy mají intuici a dokážou vést. Hra je ale o ženách, které jsou v base za to, že se nějakým způsobem chtějí chlapů zbavit. Připadá mi to takhle pod divadelním mikroskopem hodně vyhrocené. Já osobně taky mužům dost vyčítám, takže je to pro mě dobré téma.
  • Slovník hry je podle Vás hodně hrubý a vulgární?
    Na scéně jsme dvě vězeňkyně a třetí s námi dělá rozhovor. Právě Olga vulgární je. Uvidíme, jaké budou reakce. Mužům, kteří se na to dívají, tak to asi není moc příjemné.
  • Nebo to nepochopí…
    (Smích.) Hodně se na jevišti ventilujeme a bavíme se o různých příkladech. Když mi v něčem není ve vztahu dobře, místo toho abych řekla, co mi přesně vadí, tak si to nechám pro sebe a pak mám samozřejmě pocit, že mi “ti muži”, nebo kdokoliv jiný, mi děsně ubližují! Když to řeknete a neobviňujete, tak pak nemáte chuť ty druhé třeba zabít, že jo…:)
  • Jak se v tom cítíte?
    Nejhorší období mám na začátku zkoušení, kdy ještě neumím text. Mám pocit, že mi to do té hlavy vůbec neleze a jsem z toho množství textu hodně nervózní. Potřebuju text dobře umět, abych mohla mluvit i rychle. Tady máme textu opravdu hodně. Já asi deset stránek. Teď už jsem celkem v klidu. Text postupně víc a víc chápu. Teď už to jenom pořád projíždíme. Po každé premiéře se ve hře musím ještě zabydlit a cítit se v tom dobře.
    Je to rozhovor se dvěma ženami, jedna opravdu vraždila a druhá Bella, moje postava, to vždycky zinscenovala tak, aby to udělal někdo jiný. Jsou to tvrdé ženské. Není tam řeč o nějaké měkkosti, něžnosti, a když ano, tak pokřivené. Té, kterou ztvárňuji na jevišti, té bych se fakt bála.
  • Je to proti úkol?
    Ani ne. (Smích.) V roli se dost vyžívám. Mám v sobě i tuto barvu. Jsem vděčná, že to můžu někde vyřvat. Temperament dostat ven. Poslední dobou jsem neměla tak živou postavu. Hrála jsem nešťastné chudinky… Například v Cry Baby Cry – Bětka, to je neštěstí. Nemůže si někoho najít. Pravý opak té vězenkyně. Doufám, že teď přijdou k hraní na řadu rozkvetlé vdané ženy, které mají světu co říct.
  • Muzika k inscenaci Cry Baby Cry. Co tak najednou?
    Scénickou hudbu jsem dělala skutečně poprvé. Písničky si jinak skládám od malička. Mě vždycky zajímalo třeba nacházet různé předměty a s nimi si zpívat. Objevila jsem starý fén a preludovala jsem si s ním, a vznikla z toho písnička.
    V případě této inscenace jsem se doslechla, že režisérka Martina Krátká, s níž se znám ze Studia Dům, připravuje tuto inscenaci a do toho, že to dělá s holkama, které jsou zároveň moje kamarádky z Centra pro zvyšování psychické odolnosti (Katarína Szabados, Lucia Pacherová, Anita Michaljuková a sochařka Barbora Hapalová). Nějak se v tomto směru učím a rozvíjím. Sama pořádám workshopy, na kterých se prostřednictvím hraní a zpívání dá leccos objevit. Takže se mi to v tomto představení, tak hezky propojilo dohromady. Tenkrát, když jsem se o zkoušení dozvěděla, přemýšlela jsem celou noc jak se do toho zapojit. Ráno jsem zavolala Martince, že v tom představení chci nějakým způsobem být a že bych jí k tomu mohla složit muziku…
    Celá inscenace vznikala tzv. za korunu, měli jsme pro to obrovskou chuť a nadšení. Divadlo nám poskytlo prostor. Myslím, že z toho představení je to opravdu cítit.
    Holky napsaly monology. Chodily jsme na kaučinkové semináře, kde se všechno nahrávalo. Kolegyně kaučovaly herečky jako za postavy. Z toho pak vznikl scénář, a jak jsem chodila na zkoušky, tak jsem k tomu skládala muziku. Když se podívám na někoho jak hraje, napadájí mě melodie, které si na zkoušce nahrávám na mobil. A protože neumím na žádný hudební nástroj, tak jsem vlastně místo těch nástrojů, používala svůj hlas. Různě jsem je vrstvila, takže celé to nakonec vlastně vzniklo tzv.“na hubu” a v tom je to specifické. Pouze závěrečná hudba je nahraná s kvartetem.
  • Proč je v obsazení jediný muž, alternují se Michal Dlouhý a Jaroslav Šmíd?
    Muž je kauč.
  • Bylo těžké je přesvědčit do dámské jízdy?
    Jarda Šmíd byl na sezeních výborný. Měl dobré postřehy na nás i na celou inscenaci. Michal Dlouhý, mám ho v tomto představení moc ráda, je takový chlapský, charismatický. Hlídá hodně timing celého představení, můžete se o něj jako o hereckého parťáka fakt opřít.
  • Ochutnala jste si Národní divadlo, dokonce několikrát. Radúz a Mahulena, Žebrácká opera, Co se stalo, když Nora opustila manžela, 1789…
    Mám tam dělat v Malém Princovi v Laterně Magice, režie Morávek. Historická budova ND je opravdu moc krásná! Taková atmosféra nikde není. Málo divadel má takové fluidum, že tam vejdete a voní to tam.
  • Prozradíte, zda Vás museli poprvé dovést do šatny?
    Trefila jsem sama. Mám šatnu přímo u jeviště bez okna a díky tomu ani nevím, jaký je rok nebo část dne. Řeknete 1970 a to by také šlo.
  • V roce 2012 jste byla nominovaná na Českého lva a také na Cenu české filmové kritiky za roli Ivy ve filmu Roberta Sedláčka Rodina je základ státu. Filmových a televizních zkušeností máte víc. Nakolik podle Vás film zahýbal s Vaším hereckým osudem?
    Natáčení bylo pro mě hodně důležité. Robert Sedláček, se kterým jsem dělala první film Pravidla lži, mě mimo jiné naučil před kamerou stát. Kladl důraz na civilní herectví. V divadle musíte dělat velká gesta. A najednou jsem musela na place hrát až s dokumentární přirozeností. Film mě fascinuje a hrozně baví.
    Nedávno jsem točila s Jirkou Strachem seriál Labyrint. Je to hodně dobrodružné. Film i divadlo mi umožňují spoustu nových setkání s lidmi - Eva Tálská, Alena Ambrová, Bolek Polívka, Vladimír Morávek, Robert Sedláček… Film se mnou zahýbal skutečně hodně.
  • Proslýchá se, že píšete muzikál?
    Příběh o holce, která dozraje a stane se dospělou ženou. Zatím ještě nemohu víc prozradit. Je to můj sen, který si chci uskutečnit, a přiznám se, baví mě to hodně. Texty písní píše kamarádka Hedvika Vertermannová, jinak dialogy tvoří Markéta Bidlasová.
  • Zmínila jste, že v Komedii potřebovali herečku středního věku, tedy zralou.
    Ano, do Divadla Komedie, hledali herečku středního věku. S tou zralostí to je zvláštní, někdy si připadám jako malá holka, teď až poslední dobou mám pocit, že jsem dozrát musela, už proto, že jsem začala řešit bydlení, prodej domu po mamce a spoustu jiných věcí. Myslím, že co se týče těchto věcí, tak mi to celkem jde a baví mě to. Nesmím se moc ohlížet nazpátek a vzpomínat, co jsem mohla udělat lépe, to mě pak úplně paralizuje. Může se mi stát cokoliv, jen se tím nesmím užírat. Někdy se potřebuju na sebe podívat tak nějak víc z vrchu, jinýma očima, než doteď. A to je někdy těžký zkusit dělat věci jinak, než jste zvyklý, to je práce na hodně dlouho a nikdy to nebude hotové.
  • A do toho máte divadlo, herecké kolegy, zajímavé příběhy a mnoho dalšího…
    Baví mě, že hraju na různých místech, jak v Praze, tak jezdím i do Brna. Zkoušení si někdy moc užívám. Režisérům ráda nakukuji do hlavy, co tím vším chce asi básník říci. Ráda jsem zprostředkovatelem a spolutvůrcem. Nemám ráda při práci řev, mě to pak netěší, přestanu si hrát a jsem v křeči.
    Pořád mě zajímá si v těch rolích hledat, čím to jsem i já. Já ty dva měsíce toho zkoušení skoro nemyslím na nic jiného. To je problém, učím se to oddělovat, že to všechno “jen” hraju a za dvě hodiny to skončí!
  • Nezbývá než Vám popřát mnoho dobrého, a jestli dovolíte, ještě refrén z úvodní písně, kterou zpívá Eržika:
    Bylo tu, není tu.
    Havrani na plotu.
    bylo víno v sudě,
    teď tam voda bude.
    Není, není tu.

    Oficiální stránky zde
    Odkazy na youtube.com:
    Zabili, zabili… Eva Vrbková zde
    Zabili, zabili… Iva Bittová zde
    Další odkazy na youtube.com Eva Vrbková zde
  •  
    | 29.6.2015 19:06:00 Josef Meszáros |             | Foto: Z webu |
     
     
     
    Časopis /
    aktuálně ze světa činohry, hudby, opery, tance, literatury a umění
     
    V rubrice ... /
    Aktuální články
    Starší články
     
    Přáníčka.net 
     
    Z jiných oblastí ... /
    Hudba
    Opera/ Tanec
    Literatura/ Umění
     
    Scena.cz - 1.kulturní portál  
    /
    Jak    číst příspěvky
       se registrovat
       soutěžit
       hledat
     
     
     
    Mapa serveru