zvláštní poděkování
Quantcom.cz

Lída Engelová: Sto růží v bidetu

Přebal knihy Sto růží v bidetu

autor: archiv   

zvětšit obrázek

Kniha vzpomínek Lídy Engelové, jedné z prvních českých režisérek, Sto růží v bidetu potěší několik generací čtenářů. Starší pamětníci si rádi znovu vybaví události, jež sami prožili. Mladším „nepamětníkům“ se odkryjí nové netušené souvislosti. Ctitelé divadla si připomenou řadu zajímavostí z historie za poslední půlstoletí. Sami divadelníci ocení postřehy z prostředí jim tak důvěrně známého. Součástí pozoruhodné knížky, kterou vydává nakladatelství Práh, je více než 100 unikátních divadelních fotografií.

Lída Engelová vzpomíná s noblesou, elegancí a vtipem. A nejsou to jen vzpomínky „o sobě“, ale hlavně „o době“ tak, jak se podepisovala na autorčiných osudech. V dětství prožila kratičký úsek demokracie, pak poúnorovou totalitu, éru pražského jara 68, tíhu normalizace, sametovou revoluci i rozkolísanost dnešních dnů. Toho všeho byla navíc nejenom svědkem, ale velmi často také přímým aktérem. V Národním divadle poznala herecké a režijní velikány té doby, především svou milovanou profesorku Vlastu Fabianovou, ale také Danu Medřickou, Miroslava Macháčka, Rudolfa Hrušínského a řadu dalších. Potom ji potkalo mimořádné štěstí, dlouhodobá stáž v Anglii u slavného režiséra Petera Brooka. Dodnes je Lída Engelová jediným českým divadelníkem, který měl možnost Brooka a metody jeho práce poznat tak zblízka. Po návratu z Anglie nastoupila dráhu profesionální režisérky, nejprve v Divadle J. K. Tyla v Plzni, potom v tehdejším Státním divadle v Ostravě. V Praze působila v Městských divadlech pražských a zejména ve Viole. Jako režisérka hostovala na řadě mimopražských i zahraničních scén, např. v Rusku a v Anglii.

Ukázka z kapitoly Škodolibá čarodějka z West Endu: Jednu z prvních lekcí britské šetrnosti jsem dostala hned s dvojitým poučením. V sedmdesátých letech minulého století Británie ještě neměla desetinnou soustavu. Libra se dělila na 24 šilinků, šilink na 12 pencí. Při kurzu 60 korun československých obnášela tedy jedna pence 20 haléřů. Na eskalátoru v metru mi jednou jednopencová mince vypadla. Co vypadla! Ona se vesele kutálela přede mnou. Dojeli jsme k zubům, ve kterých eskalátorové schody mizí. Moje pence na nich skákala jako na trampolíně. Gentleman za mnou se nabídl, že ji chytí. Po několikaminutovém souboji špičky gentlemanova deštníku a rozdováděné pence jsem se trochu lekla množství ostatních cestujících, kteří nás obklopili. Nedalo se poznat, jestli fandí gentlemanovu deštníku nebo mé penci. Už jsem to chtěla vzdát, když tu dav obdivně vydechl: „Oh!“(čti ou!) a rozestoupil se. Gentleman mi chycenou minci podal, jakoby to byla desetilibrovka a pravil: „I jedna pence jsou přece peníze, viďte, slečno?“

27.11.2017 17:11:31 Redakce | rubrika - Novinky...

Časopis 21 - rubriky

Archiv čísel

reklama

Lípa Musica 2024

Články v rubrice - Novinky...

Proměny nonverbálního divadla

Přebal knihy

V Nakladatelství AMU vychází rozsáhlá kolektivní monografie s názvem Proměny nonverbálního divadla. Mapuje koř ...celý článek



Časopis 21 - sekce

OPERA/ TANEC

Pražské jaro v první třetině

Jiří Habart (Foto: Jan Zavadil)

Festival Pražské jaro má za sebou svůj první týden. Byl nabitý pestrými událostmi, očekávanými hvězdnými okamž celý článek

další články...

LITERATURA/UMĚNÍ

Víra tipy 22. týden

Cesty víry: Kouzelná moc zvonů

Křesťanský magazín
Svatojánské slavnosti NAVALIS se každoročně konají 15. května. Do okolí Karlova mostu v celý článek

další články...