Scéna.cz 

Vděk s Klárou Cibulkovou v hlavní roli

Divadlo Viola uvedlo českou premiéru divadelní adaptace novely Vděk jedné z nejúspěšnějších francouzských prozaiček Delphine de Vigan. V hlavní roli úsměvného i dojemného příběhu Michelle, pro níž se kvůli afázii stává řeč stále větším bludištěm, exceluje Klára Cibulková. Role její mladé sousedky Marie a logopeda Jérôma ztvárnili Anna Kameníková a Ladislav Hampl. Novinku režírovala Martina Kinská, která je spolu s Janem Rejžkem také autorkou divadelní adaptace.

Hlavní hrdinka Michelle neboli Miška musí být umístěna do domova pro seniory. Dříve pracovala jako korektorka, nyní jí však slova a jejich význam začínají nenávratně unikat. V důsledku neurodegenerativní choroby trpí afázií, a tak slova nesmyslně zaměňuje nebo dokonce vynechává. Je si však plně vědoma toho, že je ztrácí. A nejen je. Začíná hra o čas, neboť Miška se rozhodne najít lidi, kteří jí kdysi zachránili život. Říci jim „děkuji“, dokud to slovo ještě patří do jejího světa. Dokud ví, co znamená.
„V této inscenaci je podstatná afázie, ale v zásadě je o odcházení, o tom, že člověk opouští tenhle svět. A jak už je řečeno samotným názvem Vděk, je potřeba opravdu poděkovat, dokud to jde. Tady a teď, bez zbytečných odkladů a výmluv. Protože najednou může být pozdě. Na mne tohle téma působí hodně intenzivně hlavně přes moji generaci, neboť nám stárnou rodiče a všechny nás to čeká,“ říká Klára Cibulková.

Miška na jevišti prochází několika stadii onemocnění – „jako by ji odnášel proud, který ji dříve nebo později strhne,“ řečeno slovy její sousedky Marie. Jak se Klára Cibulková na tuto náročnou roli připravovala? „Radil nám neurolog, pan doktor Filip Růžička, nakoukávala jsem různá videa a navázala jsem také kontakt s pražským Klubem afasie. Byla jsem u nich na tzv. konverzační skupině, protože jsem chtěla bezprostředně vidět ten projev. Pro nás je opravdu nepředstavitelné, jaké to je, když najednou nemůžete mluvit, přitom vám to myslí, slova máte takzvaně na jazyku, ale nejde to ven. Tím se vlastně dostáváte do šílené izolace, vzápětí do depresí… je to opravdu velmi těžká situace.“
„Neurodegenerativní choroby – Alzheimerova nemoc, stařecká demence a další – jsou jedním ze zásadních problémů naší civilizace. Přitom se o nich v širším kontextu mluví velmi málo. Inscenaci Vděk bychom proto rádi spojili s osvětou k danému tématu. I proto od počátku scénář vznikal v konzultaci s neurology a psychology,“ dodává ředitelka Divadla Viola Lenka Plavcová.

Svůj první román Dny bez hladu vydala Delphine de Vigan v roce 2001, tehdy ještě pod pseudonymem Lou Delvig. O čtyři roky později publikovala už pod svým skutečným jménem knihu Pěkní chlapci, v roce 2006 následovala próza Jednoho prosincového večera, jež jí vynesla první literární ocenění. Světového úspěchu dosáhla románem No a já z roku 2007 – ve Francii získal dvě literární ceny a ocitl se v nejužším výběru na prestižní Goncourtovu cenu.