Scéna.cz 

Bídníci - návrat s překvapivou naléhavostí

Městské divadlo Brno se po sedmnácti letech vrací k titulu Les Misérables – Bídníci. Nejde však o nostalgickou reprízu ani o mechanické oprášení někdejšího úspěchu. Jde o nový vstup do téže řeky s vědomím, že voda už dávno není stejná – a že ani my nejsme. Režisér Stanislav Moša, hlavní představitel Jeana Valjeana Petr Gazdík a Hudební scéna MDB vytvářejí konstelaci kontinuity a zrání. Do toho vstupuje výroční rámec samotného díla: světová premiéra v Paříži roku 1980, londýnský West End 1985, brněnské uvedení 2009 a nynější premiéra 24. ledna 2026.

Návrat Bídníků na Hudební scénu Městského divadla Brno není jen připomínkou světového muzikálového titulu, ale i návratem k archetypální zralosti českého překladu Zdeňka Borovce. Překladu, který - podobně jako hudba Claude‑Michela Schönberga – pracuje s drobnými pramínky slov, jež se postupně spojují v silný významový soutok. Verše v áriích jako Hlava mazaná, Slyš tu píseň zástupů, Prázdné židle u prázdných stolů, Den navíc či existenciální otázka Kdo jsem já? nejsou jen textem k notám, ale samostatnou dramatickou strukturou, která nese paměť jazyka, zkušenost generací a hlubokou lidskou pravdivost. Právě tato souhra hudby a slova činí z Bídníků dílo, k němuž se má smysl vracet - znovu a zraleji.
Základní otázka proto nezní, zda se Bídníci dají znovu inscenovat. Otázka zní: může návrat překonat paměť vlastního úspěchu a promluvit k dnešku bez aktualizačních berliček?
Text se proto vrací k samotnému názvu díla, k obrazu jedince v sevření společnosti a k síle hudebního toku, který příběh nese. Sleduje režijní postoj Stanislava Moši k současnému nastudování Les Misérables i herecké osy, na nichž inscenace stojí. A v závěru se znovu ptá, proč má smysl se k Bídníkům vracet právě dnes.

Victor Hugo zvolil název Bídníci s jazykovou a morální přesností. Nejde o hodnotící označení, ale o pojmenování stavu. Bídníci jsou lidé v bídě - materiální, společenské, osobní i duchovní. Nejsou to lidé bídní.
Označení Chudáci by už neslo prvek soudu a soucitu shora. Ubožáci by bylo ještě horší - pejorativní odsudek, který v češtině často míří na někoho, kdo někomu ublížil, kdo selhal morálně. Jenže Hugo nepíše o vinících. Píše o lidech uvržených do stavu, který sami nezpůsobili.
Jean Valjean není ubožák - ukradl chleba, aby přežil. Fantina není ubožačka - snažila se zachránit své dítě. Éponine není ubožačka - je semleta okolnostmi. Nazvat je jinak než Bídníky by znamenalo obrátit vinu ze systému na jednotlivce. A právě proti tomu Hugo staví celý svůj román i jeho dramatické adaptace.

Jedinec versus společnost: absurdní kontrast

Bídníci nejsou sociálním melodramatem. Jsou modelem světa, v němž se jedinec střetává s bezejmenným systémem. Zákon, řád a pravidla stojí proti lidské zkušenosti, emocím a schopnosti proměny.
Jean Valjean představuje možnost vnitřního obratu. Ne sociálního vzestupu, ale duchovní proměny. Zlomový okamžik s krádeží stříbra a biskupovým „darováním“ není sentimentálním gestem – je radikálním narušením logiky moci. Odpuštění se zde stává činem, který systém neumí zpracovat.
Javert je zosobněním opačného pólu. Ne krutosti, ale absolutní loajality k zákonu. Řád bez empatie, pravidlo bez výjimky. Jeho tragédie nespočívá v tom, že by byl zlý, ale v tom, že nedokáže připustit člověka mimo paragraf.
Fantina a Éponine nejsou vedlejšími postavami. Jsou oběťmi mechanismu, který nevidí jednotlivce, jen funkce. Jedna padá v zoufalé snaze zachránit dítě, druhá v tichém sebeobětování bez naděje na odměnu. Společnost se nad nimi nezastaví - a právě tím je odsuzuje.

Hudba jako řeka

Hudební struktura díla patří k jeho největším silám. Skladatel Claude‑Michel Schönberg pracuje s motivy jako s drobnými pramínky. Nenápadně se objevují, vracejí, zesilují, až se postupně slévají v mohutný proud. Tento tok nepůsobí jen na rozum, ale fyzicky - rozhýbává dech, emoce i paměť.
Živý orchestr Hudební scény, tentokrát přiznaný v orchestřišti, hraje klíčovou roli. Dirigent Dan Kalousek citlivě pracuje s dynamikou, tempem i barevností nástrojů. Respektuje cyklické stupňování motivů a zároveň si uvědomuje riziko, že mnohé árie už dávno zlidověly. Právě proto je jeho vedení jemné, nepodbízivé, sloužící celku. Orchestr se nestává kulisou, ale nositelem významu, který povyšuje pěvecké výkony interpretů.

Režie Stanislava Moši: architekt příběhu

Stanislav Moša zde nevystupuje jako režisér‑revolucionář, ale jako architekt. Věří konstrukci díla, jeho vnitřní logice a síle předlohy. Nesnaží se Bídníky aktualizovat násilím, ale zpřítomňuje je přesným tempem, prací s prostorem a důsledným vedením herců.
Scénické řešení s projekcí, rychlé proměny prostředí a bohatý světelný park fungují nenápadně, ale účinně. Technické možnosti Hudební scény nejsou exhibicí, nýbrž nástrojem, který podporuje rytmus vyprávění. Významným momentem je také vědomé protnutí generací v hereckém obsazení - zkušenost a mladá energie se zde nepotkávají náhodně, ale jako součást smyslu.

Těžiště inscenace spočívá v ose Jean Valjean – Javert. Petr Gazdík vnáší do Valjeana zralost, vnitřní klid a ticho, které je silnější než patos. Jeho výkon stojí na osobnostním zrání, nikoli na efektním heroismu. Naproti tomu Javert v podání Lukáše Vlčka není zápornou figurou v tradičním smyslu. Je to člověk, jehož řád je vtisknut i do barvy hlasu a frázování. O to silnější je jeho pád ve chvíli, kdy se tento vnitřní systém zhroutí tváří v tvář odpuštění.
Druhou rovinou jsou oběti systému. Fantina v podání Ivany Vaňkové prochází emocionálně vypjatým obloukem. Z křehkosti se stává lvice bránící sebe i své dítě, než nakonec podlehne bezbrannosti. Éponine Kristýny Daňhelové je postavou tichého sebeobětování, která nikdy nepožaduje odměnu.
Třetí rovinu tvoří mladá generace – Cosetta a Marius. Cosetta Ester Mertové je čistá, idealistická, vyrůstající v bezpečí, které jí Valjean zajistil. Setkání s Mariem v podání Jakuba Mauera ji probouzí z osobní letargie do světa vztahů a odpovědnosti. Marius sám osciluje mezi osobní touhou a proudem ideálů své generace. Konflikt jedince a společnosti se zde znovu vyjevuje v jiné podobě.

Opomenout nelze ani dětské představitele, jejichž role nejsou v Bídnících pouhou ilustrací, ale plnohodnotnou součástí významové stavby díla. Malá Cosette přináší v árii Zámek v oblacích obraz dětské imaginace jako úniku z násilného světa dospělých. Její představitelka Ema Musilová září nevinností - v kontrastu s těžkým okovem na vodu jako symbolem tíže osudu, ale především v důvěřivosti, s níž přijímá zjevení Jeana Valjeana. Gavroche, v premiérovém obsazení Samuel Pekar, je naopak tahounem druhé poloviny příběhu - nikoli skrze velké pěvecké číslo, ale skrze energii, ironii a pohyb, které nesou revoluční étos i jeho krutý konec. Němá epizoda malé Éponine (Magdaléna Šildová) pak už v dětství předznamenává rozdílnost osudů, s nimiž se inscenace dál nemilosrdně potýká.

Bídníci 19. století v dnešní době

Každá doba má svou bídu. Ne vždy je viditelná v hladu a rozedraných šatech. Naše doba má bídu méně nápadnou, ale všudypřítomnou – bídu vzniklou v digitálním prostoru.
Bylo běžným rituálem, že jsme šli odtrhnout uplynulý týden v kalendáři. Dnes? Dostaneme upozornění na událost v mobilu. Kalendář už není. Čas se nepřipravuje, ale oznamuje. Rituál mizí, zůstává notifikace.
Stejně jako budík či noviny nebyly samy o sobě problémem, ani mobilní telefon nebo sociální sítě nejsou viníkem. Podstatný je způsob, jakým se celý svět postupně koncentruje do jediné černé obrazovky, která pohlcuje desítky běžných věcí každodenní potřeby - a s nimi i tělesnost, hmat a přítomnost.
Podobně mizí osobní kontakt. Spolupráce se mění v paralelní existenci vedle sebe. Rodina ztrácí jasné hranice chování, protože lidé nejsou skutečně přítomní. Tato rozostřenost se přelévá do tříd, pracovních týmů i celé společnosti. Žijeme ve falešném objetí hesel It’s cool, It’s happy. Ale kam se poděl obyčejný lidský kontakt – polibek, pohlazení, úsměv od srdce?

A právě zde se Bídníci vracejí s překvapivou naléhavostí…

★★★★★

Les Miserábles (Bídníci)
Skladatel Claude-Michel Schönberg; libreto Alain Boublil, Claude-Michel Schönberg a Jean-Marc Natel; autor předlohy Victor Hugo
Překlad Zdeněk Borovec; úprava Stanislav Moša; hudební nastudování Dan Kalousek a Dominik Pernica; dirigent Dan Kalousek nebo Dominik Pernica; režie Stanislav Moša; scénický výtvarník Christoph Weyers; kostýmní výtvarnice Andrea Kučerová; choreograf Michal Matěj; dramaturg Miroslav Ondra; projekce Petr Hlousek a Tomáš Bayer (režie projekcí); světelná režie David Kachlík; odborná spolupráce Dalibor Černák (umělecký záznam a střih představení) a produkce Zdeněk Helbich.

Osoby a obsazení:
Jean Valjean (Petr Gazdík); Javert (Lukáš Vlček); Fantine (Ivana Vaňková); Thénardier (Aleš Slanina); Madame Thénardier (Lucie Bergerová); Marius (Jakub Mauer); Enjolras (Marco Salvadori); Cosette (Esther Mertová); Éponine (Kristýna Daňhelová) a další.
Dětští představitelé: Malá Cosette (Ema Musilová); Malá Éponine (Magdaléna Šildová) a Gavroche (Samuel Pekar).
Městské divadlo Brno, hudební scéna, premiéra 24. ledna 2026.
Autor Josef Meszáros je učitel informatiky a dlouhodobě se věnuje mapování živého umění.

📘 www.mdb.cz